Komorní turné jedné nezapojené kapely

28.02.2003 Komorní turné jedné nezapojené kapely (Džexna)

Hudební centrum Opatov na Jižním Městě se již tradičně stalo startovním místem pražských koncertů v jarních šňůrách Roberta Křesťana a jeho kapel, Druhé trávy a Malinabandu. V pátek 21.2. si sem přivezl kapelu "nezapojenou", nikoliv ve smyslu nějaké pofidérní angažovanosti, nýbrž co se užití elektrických nástrojů týče. Označil tak historicky první akustickou podobu svého doprovodného tělesa ve složení: Luboš Malina - banjo, low whistle, klarinet, tarogáto, Luboš Novotný - dobro, slide kytara, Martin Ledvina - kytara, mandolína, střídal se o ně se zpívajícím Křesťanem, a Petr Surý - kontrabas (Javory, Teagrass, Cimbal classic?). Nějaké dráty jsme sice na scéně viděli, ale ty sloužily pouze k zesílení muziky. A tak mistr zvuku Jiří Mašek, který obsluhoval nezvykle malý mixpultík, si ve volných chvílích stihl i utírat nos, neboť byl ten večer pěkně nastydlý.

Krátce po dvacáté hodině přišli netradičně na scénu všichni pánové a zahájili dvojicí písní, Rogersovou Muleskinner Blues a poutnickou Pojďme se napít, v jejímž závěru Robert Křesťan krátce přivítal diváky. Další skladby už zřetelně ukázaly, jakým šťastným počinem bylo přizvání všestranného kontrabasisty Petra Surého. Basa vytvořila tak plný základ nově zaranžovaným skladbám, že se mi po bicích vůbec nezastesklo, vypalovačku Krvavá Marie proměnila ve svižnou swingovku. Akustické nástroje slušely Infiele a Za poslední lodí jednoduchostí ještě více zkrásněla. Mohla bych tak jmenovat jednu skladbu za druhou, ale to by pak na vás, kteří se na Komorní turné chystáte, nečekalo žádné překvapení.

Trochu mi vrtalo hlavou, jak asi tahle sestava představí vloni vydané CD 1775 básní Emily Dickinsonové. Bez houslí, elektrických kytar, lapů, steelů, bicích? Kdo toto hodně elektrické album zná, ví, o čem mluvím. Nezbylo, než se nechat překvapit. A pak si užívat. Pro akustické nástroje se podařilo upravit pět písní, které také nejčastěji slýcháváme z rádií. Za všechny uvedu působivou milostnou Až nás smrt rozdělí, usmířené a konečné vyznání muže své ženě, kterou považuji za jeden z vrcholů CD. Malinovo banjo, Novotného dobro a Křesťanův něžný zpěv jen potvrdily, že máli píseň nosnou melodii a text, při němž až mrazí, každou citlivou instrumentací nic neztrácí, ale jen získává.

Pánové samozřejmě nabídli i bluegrassové bonbónky, premiérově uvedenou Trischkovu instrumentálku New York Chimes, Monroeovu On and On či Malinovu Brazos Bottom. Seznámili nás i s významným badatelským objevem, že bluegrass má své kořeny nikoliv v Appalačských horách, ale v Transylvánských Alpách, což doložili skladbou Píseň tarogáta (Teagrass - CD Večírek). Od teď přesně víme, že tahle rumunská píšťala a basa se smyčcem do historie BG prostě patří. To jen Američané z toho byli rozčarováni? Neodpustím si svou obvyklou poznámku o průvodním slově mezi písněmi. Křesťan není velký řečník, slova váží, často hledá jiná s přesnějším významem, pohrává si s nimi. A v pauze, když o výstižnějším vyjádření přemýšlí (a podrbe se za uchem), pokušitel Malina učiní dotaz, jenž vyvolá dialog původně závažné sdělení lehce shazující. Diváci se na tyhle slovní hrátky, se kterými pánové zacházejí jako se šafránem, vždycky těší. Ale na Křesťanovy koncerty chodí především za muzikou, za jeho jedinečnými písněmi, za virtuózními výkony instrumentalistů, za atmosférou muzikantského i lidského souznění. Tak tomu bylo i na Opatově. Za každou skladbu jsme upřímně děkovali dlouhým potleskem. Před závěrečnou Kdo to obchází můj dům Robert Křesťan poděkoval na oplátku nám, že jsme přišli a pěkně se k nim chovali, (a těm, co se pěkně nechovali, alespoň za to, že přišli), popřál, abychom se měli hezky, a rozloučil se. Jenže skutečné rozloučení přišlo teprve až po čtvrtém přídavku! Byla jím Cibola, jen ve dvojici Křesťan - Malina.

Překvapivým rozhodnutím rozpustit Druhou trávu a vyvázat se tak ze "stálého pracovního poměru" se Robert Křesťan, uprostřed běhu, uvolnil, znovu nadýchl, a rozhodl se v překvapování pokračovat. Vloni na podzim "rockovou" nevšední krásou Emily Dickinsonové, nyní pohodovým akustickým Komorním turné. To vše za neodmyslitelné účasti Luboše Maliny a volného sdružení muzikantů, pro tentokrát v "nezapojené" kapele, která stále ještě nemá jméno. Přijďte se na ně podívat.

Douška k pódiové prezentaci: Všem pánům to navíc moc slušelo. Křesťanovi, že už má zase dlouhé vlasy, Ledvinovi, že už má zase vlasy, Malinovi a Novotnému ostříhání a Surému úsměv.

www.robertkrestan.cz

Sdílet na...

| Více...