Nad jevištěm znovu svítil Jonáš

02.12.2009 Nad jevištěm znovu svítil Jonáš (Tomáš Pohl)

(reportáž z podzimního srazu Jonáš - klubu)

V sobotním „ještě ne podzimu“, dne 21. listopadu, začal jako vždy v 15 hodin v Salesiánském divadle v Praze tradiční sraz Jonáš-klubu. Tentokrát dramaturgie Ivana Kotta zákonitě reagovala na padesáté výroční založení divadla Semafor, když 30. října 1959 poprvé zazněly text a písně ze hry Suchého a Šlitra Člověk z půdy.

Co mě má ten den čekat jsem se dozvěděl až z programu, který jsem dostal u vchodu. Jenže jako vždy „nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní“ a každé divadlo si dává do programu doušku „změna programu je vyhrazena“.

Proto moderátoři, kterými byli Milan Zeibert, tentokrát v saku, a Václav Kopta (bez saka), upřesnili program, resp. oznámili některé změny oproti tištěnému programu.

K mé veliké lítosti se bohužel nemohl dostavit k povídání pan profesor Jiří Jirmal, legenda české kytarové školy i českého jazzu. Nemoc někdy navštíví i legendu, které je letos neuvěřitelných 84 let. Dále nemohla doprovázet zpěvačku Olinu Patkovou její kapela Jazz s.r.o., protože její nový a nejmladší člen má něco s rukou, což je u kytaristů více než nemilé. Konečně se nedostavil ani herec Jaroslav Dušek.Přes tyto organizační redukce a změny to byl znovu večer, na který se těším celého půl roku. Jako vždy první třetinu zahajují umělci většinou méně známí.

První účinkující byla Alexandra Čedíková, mladá žena s akordeonem a slamáčkem na hlavě. Alexandra Čedíková, stejně jako druhá účinkující, o které ještě bude řeč, byla finalistkou soutěže Česko hledá písničku. Soutěž proběhla v divadle Semafor a odtud tedy „vál vítr“ dramaturgického výběru Ivana Kotta. Krom jiného čeká Alexandra Čedíková druhého potomka, kterého v žádném případě nemohla zapřít, ale ani se o to nesnažila. A proč také? Děvčat s akordeonem je celá řada a na vrcholu pyramidy podle mého názoru stojí tvorba zpěvačky Radůzy, a tak nějak se tam „dobývá“ i Krystyna Skalická. Alexandra Čedíková zcela jistě nemá dravost „lezců na Olymp“, o nichž tak hezky zpívá písničkářka Simona Klímová. Písně Alexandry Čedíkové by krásně zněly v hospodě. Část písní, včetně Václavem Koptou adorované písně o alkoholikovi Šmeralovi, je na téma alkohol. O tom se v Čechách i na Moravě vždy rádo a hezky zpívalo. Alexandra Čedíková není aspirantka na Super či jinou Star, ale má smysl pro humor, vtipné texty a musí s ní být zcela jistě bezva popovídání.
Poté vyzpovídal Milan Zeibert, takto „kmenový moderátor“, publicistu Pavla Klusáka. Pavel Klusák překonal „synkretickou nemožnost“, tedy spojil nespojitelné. Dokázal díky písním Semaforu dát na jednu desku dohromady interprety „napříč hudebním spektrem“, kteří by za běžných okolností na jednom jevišti či scéně nezpívali. Jako dovětek je na desku zařazena posmrtně i Zuzana Navarová s Toulavými zpěváky. Jen mě při té příležitosti napadlo, zda by písně Semaforu nemohly udělat stejnou službu i v politice, ale asi ne, protože to se musí dít, slovy Jiřího Suchého, „v takový krásný společnosti“.
Druhým hostem ze stejné „stáje“ byla mladá a půvabná Bára Zmeková. Bára Zmeková měla viditelnou trému, ale tu bere publikum u děvčat jako je Bára spíše jako přednost. Bára Zmeková se docela dobře doprovázela na klavír. Její písně bez ohledu na mladý věk zněly tak trošku do šansonu, ale neutápěly se, jak to u mladých zpívajících autorek bývá, ve slaném moři rozchodů, kdy „život končí“. Přes občasné úlety z notové osnovy mi písně Báry Zmekové zněly vesměs velmi příjemně a uvidíme, kam tohle děvče půjde dál.
Vedle mě na sedadle seděl sympatický šedovlasý, vousatý a tichý pán. Pán se jmenuje Pavel Kolínský a v roce 1973 vytvořil symbol Jonáše, který provází Semafor po celé roky. Pan Kolínský, jak mi později řekl, nepočítal s tím, že bude pozván na pódium a slaven. Ale komu čest, tomu čest.

Po pauze usedl za klavír Václav Kopta. Pro ty, kteří jej neznají dodávám, že otcem Václava Kopty je textař Pavel Kopta a jeho dědečkem spisovatel Josef Kopta. Václav Kopta hraje v Semaforu již řádku let. Je výborným muzikantem, zpěvákem, hercem a, jak jinak, i textařem. Na publikum vypálil pár písní na klavíru jinak „patřícímu“ semaforskému kapelníkovi Jiřímu Svobodovi. Poté se dostala na pódium Jolana Smyčková, krom zpívání též herečka. Bohužel na Ordinaci v růžové zahradě se nedívám a na muzikály moc nechodím. Pro Jolanu Smyčkovou bych užil výraz „děvče s čertem v těle“. Krom písní z rodinného zlata S a Š ten večer zazpívala i pár písní s textem Pavla Kopty. Na Jolanu Smyčkovou je moc hezké podívání a moc dobře se poslouchá. Pak se musel Václav Kopta, stejně jako na předchozím srazu, rozloučit z důvodu péče o děti, když manželka Václava Kopty měla představení v divadle Pod Palmovkou.

Václava Koptu proto vystřídal Jiří Svoboda a postupně dorazila i hudební páteř divadelního orchestru, když kytarovou legendu Vladimíra Vandrovce, bubeníka Jiřího Hájka a baskytaristu Pavla Greifonera není třeba znalcům blíže představovat.

Před další a poslední pauzou představil Milan Zeibert novou a velmi zajímavou posilu divadelního souboru. Touto posilou je šestadvacetiletý muž David Šír, představený jako představitel Vodníka v Kytici. David Šír prožil svůj život od svých šesti let v zahraničí, především v Jihoafrické republice. Přes dlouhé odloučení od rodného jazyka zněla jeho čeština neuvěřitelně lahodně, na rozdíl od jiných hvězd a hvězdiček, které rády zapomínají na rodnou řeč a koření jí americkým či jiným přízvukem. Davida Šíra nemohu označit jinak než jako milého kluka, na jehož angažmá divadlo zcela jistě neprodělá.

Poslední třetinu zahájila zpěvačka Olina Patková, nejprve „jenom“ s doprovodem kytary Vladimíra Vandrovce. Ty uvozovky jsem tam dal proto, že onen doprovod bych vydržel poslouchat nejen po čas těch několika písní Oliny Patkové. Olina Patková nemá hvězdný zjev, natož hvězdné manýry . Právě o to víc si vážím umění takových lidí, jako je ona. Málokteré dámě je dán onen „jazz feeling“ a občasné jazzové úlety zpěvandám moc nevycházejí. S hlasem pro interpretaci Kainarových písní je třeba se narodit a zbytek nažít. Potom je to veliká paráda, což u Oliny Patkové bezezbytku byla.
Potom nezbylo, než aby na jeviště přišla hlavní hvězda večera, pan Jiří Suchý. U pana Suchého miluji spoustu jeho vlastností. Krom toho, že vedle Seiferta a Nezvala píši ve dvacátém století jeho jméno do triumvirátu svých básnických bohů, miluji jeho stále klukovský úsměv. Vyjadřuje radost kluka, který je tak trošku rošťák, ale myslel to dobře a nelze se na něj zlobit. Pan Suchý nejprve zpíval sám, pak si pozval postupně i dvě kolegyně. Nejprve si zazpíval s Jolanou Smyčkovou a samozřejmě last but not the least s Jitkou Molavcovou. Obě dámy si zazpívaly i dohromady a musím přiznat, že Jitka Molavcová, byť služebně starší, má toho „čerta v těle“ ještě víc, než její služebně mladší kolegyně. Pan Suchý si žertem postěžoval, že je též skladatel, což mnozí snad ani nevědí. Vzpomněl desky vydané na Kubě, kde u písně Pramínek vlasů, kterou napsal celou pro svou ženu Bělu, uvedli: Pramínek vlasů, Šlitr - Suchý- chacha, tedy vyslov jako čača.
Posledním mluveným vstupem byl rozhovor pana Suchého s Marií Poslušnou, jednou z hlavních představitelek ve hře Člověk z půdy. Paní Poslušná je v současnosti ředitelkou Muzea Kampa a čas jí nijak neubral na vtipu a šarmu. Ten večer, o trochu kratší než předešlé, bohužel skončil. Na závěr pan Suchý s Jitkou Molavcovou dali pověstné acapellové duo – směs populárních melodií včetně sovětské Políčko pole a končící pochodem směrem k Tipperery. Tak zase na jaře!

Sdílet na...

| Více...