FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Udělal jsem si takové podtéma, aby mě to víc bavilo. Možná jsem si i sestavil svůj vlastní žebříček, takové top twenty dá se říct. Takže pokud o někom nepíšu, že nálada v kapele je zřejmě pod psa, neznamená to, že bych to tady rád nerozmázl, ale řekněme například, že místa je málo. Radši se zde zmíním o těch, jejichž "aury" se mi zdály ve dnech 5.-7. července 2007 asi nejvíc propojené. Řekl jsem si totiž, že se na Zahradě letos pokusím nejen poslouchat hudbu, ale přitom si všímat i jakéhosi "ducha kapel". Já vím, je to blbý termín, ale zkuste to říct lépe.

Tato metoda má velkou výhodu - mnohdy ani nemusíte sedět v hledišti některé ze scén. První na koho jsem narazil, byl totiž Pacifik, a to přímo před festivalovým štábem. "Všiml sis? Tonda přišel pěšky až z parkoviště," upozornila mě Helena a spiklenecky přitom mrkla. Jejich nový kytarista Andělín byl v tu chvíli nejtišším ze společníků. Na Zámku o pár chvil později hrála Epy de Mye a publikum ani nedýchalo. Tam, kde je nyní Pacifik, oni jsou už teď. A tím nemyslím zdaleka jen hudbu nebo posluchačskou přízeň. Občas se za nimi courávám po hraní a bedlivě je pozoruju. Oni si ani moc nepovídají, oni jsou spolu prostě srostlí. A na jejich hudbě je to znát. Pokud můj kolega Dušan Trličík píše, že jejich hlasy spolu velmi dobře ladí, myslím, že je to z poloviny právě touhle  "vnitřní souhrou", a diváci to dle mého vycítili (a na druhý den i vhodili lístek do krabice). Takový naprostý klid, který zavládl na Zámku při hraní Epy de Mye, jsem tu posléze zaznamenal už jen jednou jedinkrát.

Bylo to při recitálu dvojice Nestíháme. Naprosté ticho během přednesu jejich písní se střídalo s bouřlivými ovacemi, v prostorách scény nebylo k hnutí. Před námi hráli a zpívali dva kluci, spřádající do sebe dva hlasy a dva proudy myšlenek, věčně spolu, věčně on the road. Zajímavé je, že ani oni spolu - alespoň v mé přítomnosti - nikdy bouřlivě nediskutují. Všechno u nich většinou vyplývá z podstaty a spíš než slovy je vidím se většinou domlouvat očima. Stejně jako Epy de Mye ti dva někam směřují, a o svém směřování nemají pochyb.

Velmi podobně na mě působí písničkářka Jana Vébrová. Poprvé jsem ji viděl na pražské Parukářce někdy v roce 2004 a měl jsem úplně stejný pocit, jako když jsem kdysi těsně po revoluci narazil na Starém Městě na písničkářku Radůzu. Jana je zvláštní duše, nikde na festivalech jsem ji neviděl hlasitě švitořící v družném hloučku ostatních muzikantů, většinou spíš

Můžete namítnout, co má písničkářka společného s "duchem kapel", ale v tuhle chvíli ani nejde o to, hraje-li svoji hudbu ostatním jeden člověk nebo skupina složená z více muzikantů. Jde mi spíše o jakousi vnitřní sílu interpreta i toho, co prezentuje. Mám-li se ještě na chvíli zdržet u písničkářů, pak byl pro mě o prvním červencovém víkendu takovým úkazem krom Jany Vébrové také nesmělý "songrajtr" Arnošt Frauenberg ze Žebráku. Arnošt na sobě velmi tvrdě pracuje a výsledky se postupně dostavují. Jeho nové album Rozednívání mu ve Zlíně pokřtil mezi jinými i Vlasta Redl, a určitě v tom neměl prsty jen Slávek Janoušek.

A když už jsme u Vlasty - slyšeli jste na Kapličce Už zase střílejí do lidí, vystřihnutou bezprostředně po úvodní taškařici? Srdce se mi v tu chvíli zastavilo, a myslím, že nejen mě. Takový začátek recitálu tria Janoušek - Samson - Redl nikdo nečekal, a o to byl působivější. Moji o generaci mladší přátelé mi později nechtěli věřit, že je to píseň více než dvacet let stará. A z pódia Kapličky na nás v tu chvíli opět proudilo něco, co se jen velmi těžko popisuje na řádcích internetového serveru.

Byly to ale zase úplně jiné emoce a jiná sounáležitost, než když se o třináct hodin později na tomtéž místě objevila sympatická  partička lidí s čarovným názvem Divozel. Stejně jako jejich muzika, jsou tihle "východniari" živelní a bezprostřední; stojíte-li s nimi v zákulisí nebo hledišti některého z festivalů, tak neustále něco brebentí a vyzvídají na vás bezprostřední dojmy z toho či onoho. Na pódiu mi hodně připomínají Jarret z I. poloviny 90. let; v jejich folkrockové muzice je jasný názor, všichni jsou maximálně soustředěni na sdělení, a divákům musí být ihned jasné, že muzikantům na pódiu nejsou  lhostejní. Zřejmě asi z tohoto důvodu si už loni odvezl Divozel ze Zahrady trofej nejcennější, udělovanou právě diváky.