FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Zaplněná Akropole se vzápětí začala bouřlivě dovolávat netrpělivě očekávaného příchodu hlavní hvězdy večera, atmosféra v sále houstla každým okamžikem, až konečně vyvrcholila působivým ántré výrazného solitéra, za nímž sem všichni přítomní přišli: a v tom se už od pohledu vizuálně rozháraný, následován svou suitou (všichni jednotně oděni typicky v černém) vynořil z oblaku šedého kouře prosyceného (nejen:-) ) umělým dýmem od pódiových efektů. Byl to vpravdě razantní nástup, plně odpovídající pověstem, předcházejícím tohoto geniálního hudebníka obdivuhodných schopností, a to jak v poloze fenomenálního interpreta, tak především nápaditého skladatele doslova renesančně širokého rejstříku, sahajícího extrémně od punku přes etnické melodie po moderní symfonickou operu, který se v civilní podobě představil tuzemským divákům účinkováním v Českým lvem oceněném filmu Petra Zelenky Rok ďábla. V tuto chvíli na tomto místě nikdo z přihlížejících nepochyboval, že před jejich fascinované zraky právě předstoupil vskutku vtělený satan nadaný nadpozemskými vlastnostmi. Výjimeční lidé jako on v minulosti pro jejich duchovní sílu buď končili životní pouť jako zneuznaní vizionáři na hranici anebo na trůně korunováni v čele mocných národů. Ani v dnešní skeptické době neztrácí bezmezná víra nadšených příznivců, obdivujících takto zralou osobnost prodchnutou charisma spojeným s umem muzikanta nadaného od pánaboha, na svém vlivu, a tak si může jedině tak výrazný představitel, při nejlepší vůli do žádné známé škatulky nezařaditelného žánru, dovolit se sklízeným úspěchem přistupovat k posluchačům s nenapodobitelně originální invencí a nezávislým nadhledem k okolnímu prostředí, potírajíc tím veškerou svou nezaměnitelnou existencí platnost fungování hvězdných zákonů show-businessu. S dramaticky nalíčeným obličejem a zpod bahenní masky chystal se blýskajícíma krhavýma očima, sršícími divými pohledy, rituálně zasvětit zvědavé auditorium do tajů vyššího poznání. Hned od první vteřiny nešetřil přívalem robustní energie, bez oddechu přikládal pod kotel zájmu užaslého publika, které citlivě reagovalo podle očekávání, vždy čekalo na pokyn shůry pódia, hltající každičký pohyb těla i sebemenší záchvěv obličeje, číhalo jako poslušný věřící přihlížející prazvláštní mši, sloužené zde jejím guru. Heroický výkon shlédnutého (nejen) hudebního představení musí vtáhnout kohokoliv, třeba i proti jeho vlastní vůli, takže těm, co přišli k originálnímu přijímání tohoto nefalšovaného náboženského obřadu naruby, se dostalo v plné míře požehnání, jen rozhřešení již si musí udělit každý sám?

Byť se člověk při hodnocení maně neubrání jistému srovnání s dřívější produkcí, je zapotřebí konstatovat, že se dokonale podařilo, nejspíš zásluhou prožitých nelehkých zkušeností bezmála tří desetiletí působení na hudební scéně, zvednout z prachu zapomenutí mistrně zvládnuté triky, ozkoušené v raných dobách, a statečně zjistit na vlastní kůži, že očividně stále dobře fungují, aniž by jejich původci uvízli v ghettu retropocitu vzpomínek na dávné časy vrcholné slávy! Nejmarkantnější důkaz pravdivosti obrazu zatraceně živoucí legendy vytvářeného o něm médii podal zřetelně dominující frontman neutuchající gestikulací, s jejíž vydatnou pomocí dodával po celý večer kreacím, učeným ne jenom pustě na efekt, až existenciální rozměr. Ukázal, jak umí potlačit osvědčená klišé, jde si svou vlastní nesnadnou avšak autentickou cestou, dlážděnou ryzí syrovou muzikou ve své prapůvodní, nijak nepřikrášleně drsné podobě. Asi největším zážitkem je působivý kontrast jemných houslových tónů ve spojení s ozvěnou na pozadí znějících, bestiálně uchvacujících, kytarových riffů pravověrného dřevního rocku. Snad jen škoda, že v psychotropním "hluku" extatického vytržení ostatních nástrojů zaniklo snažení chudáka klávesisty, jehož nebylo bohužel téměř vůbec slyšet. A do toho všeho neuvěřitelný fenomén v transu svého vnitřního osvícení vyluzuje přehlídku zvuků v obrovském rozsahu hlasu: chvíli animálně vyje, hluboko křičí, ječí, žensky piští a po chvilce zase tiše kňourá, slyšíme skřeky až nelidského původu ozývající se jakoby odněkud z hloubi strašidelného pralesa, doprovázené děsivými škleby. Ale ačkoliv se pitvoří do démonických výrazů a předvádí brutálně šokující scénky, nikdy, dokonce ani při zařazení groteskněparodického břiskného pochodu evokujícího nacistickou ideologii, přispěním neumdlévajícího cynického smyslu pro humor přitom nezachází za hranice vkusu. Přes použití absolutně rozdílných prvků, navozujících přesah nevinnosti i ďábelskosti zároveň, vymazal v očích diváků podmíněné předsudky nedůvěry, že archetypální vzory dobra a zla nejde promísit bez obavy z fatálních následků, a výsledek dohromady působí naprosto uceleným a až nebezpečně sladce opojným dojmem. A to možná v neposlední řadě i díky grafickému image, které hrálo také svou nezanedbatelnou roli: Colemanova extravagantní výrazová stylizace není pouhá prázdná forma - v tomto případě beze zbytku platí, že vnější znaky svědčí o rozpolceném odrazu duševního stavu, takto divoce rozčepýřeném, obrazně i doslova řečeno.

Za plně využitou dobu, hodinu a půl, stihli Killing Joke i s přídavky rovnou dvacítku kousků, během nichž nám naservírovali zdravě namíchaný koktejl s vyvážených poměrem svěžích ingrediencí. Dalším zajímavým prvkem byly v přestávce pronesené kritické průpovídky, jimiž Coleman deklaroval své vyhrocené názory v politickém kontextu. Předvedený, v tom nejlepším slova smyslu potrhlý projev, tedy byl cokoliv si zamanete, jen rozhodně ne nudný. Tak už zbývá jen k zakončení nezapomenutelného večera obligátně juknout okýnkem na "mauzoleum padlých vojáků" v přilehlém baru, instalovaných do tohoto prostoru spolu s osvětlovacími tělesy ve formě roztodivných škeblí a ulitek v hlavním sále navrženými architektem Davidem Vávrou ještě v dobách, kdy Palác Akropolis býval především domovskou scénou divadla Sklep, než útočištěm různobarevných hudebních projektů; a potom se přenést zpátky ze světa temné magie do reality všedních dnů vykročením zasněženou nocí vstříc žižkovským uličkám.