FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Týn nad Vltavou se vepsal za minulého režimu do povědomí široké veřejnosti hlavně díky tamnímu, dnes již neexistujícímu, tankovému praporu. A také vinou ošklivého pořekadla o tomto městečku a konečníku, které mezi tamními vojáky vzniklo. Týn

foto: Katka Esserová ©

Zatím poslední setkání ve Špejcharu se uskutečnilo v sobotu 28. února 2009. Prvními hosty, které uvítala Lucka Cíchová z Epy de Mye na dlažbě pod podvalovým stropem, byli chlapci z chodovské kapely Bodlo. Přesněji: tři chlapci z pětičlenné kapely Bodlo! Olda Pulkrt (banjo, tentokrát i zpěv, poslední ze zakladatelů kapely), Pišta Timko (zpěv, tentokrát i kytara) a Radek Exner (baskytara, tentokrát i zpěv). Musím se přiznat, že jsem se na "Bodláky" trochu zlobil, že vzali Epycentrum takhle "hákem". Zlobil jsem se přesně do chvíle, než Radek představil kapelu jako PŮLbodlo Oldy PŮLkrta a vysvětlil, že přijeli v sestavě nejstarších členů kapely, aby zde oprášili písně, které hráli veřejně naposled před patnácti a více lety. A vskutku! Z obecně známých písniček zazněla jen Nefertiti, jinak to byly samé neznámé kousky, které sklidily nadšený ohlas. Melodie vlastní i převzaté, texty vždy původní, převážně poskládané tandemem Pišta + Radek? O přestávce, po druhém přídavku, jsem chlapce chválil za to, že jsem tentokrát od nich slyšel samé pro mě nové písničky. Kapelník Olda suše odtušil, že on také. To ale nemění nic na tom, že vystoupení PŮLbodla bylo fajn zážitkem, na který budu, a určitě ne sám, dlouho vzpomínat.

Druhým hostem Epycentra bylo duo Svitky - velmi frekventovaní pražští muzikanti, kytarista a zpěvák Jiří Kyncl (Panelákoví fotři, Osada Zlaté Oči, Deváté patro atd.) a klarinetista Jiří Svítek (Le Kapr, Osada Zlaté Oči, Deváté patro, Jamajz atd.). V duu Svitky spolu hrají Kynclovy písničky, které se svým obsahem a formou nehodí do repertoáru Panelákových fotrů. Textový humor písniček Svitků cítím jako o něco "sušší", či chcete-li "angličtější", písničky nejsou instrumentálně tolik pestré, ale jejich melodie a vyhrávky Svítkova klarinetu jedinečně vypichují, dokreslují a pointují humor textů. Srovnávání, resp. ztotožňování písniček Svitků a Panelfotrů považuji za stejný nesmysl jako ztotožnění hodinek a holínek z důvodu natahovatelnosti obojího? Neviděl jsem Svitky zdaleka poprvé a musím říci, že jsem ještě nezažil publikum, které by je přijalo tak vřele, jako zdejší skvělí diváci! Zamýšlím se, byla-li příčinou úspěchu mimořádná forma, ve které oba Jirkové hráli, nebo zda tato forma byla důsledkem pohody, kterou diváci vytvářeli. Nejspíš je ale obojí provázáno v jedno onou kouzelnou sounáležitostí všech, o které hovořím ve druhém odstavci. Každopádně to bylo jedno z nejlepších, ne-li nejlepší, vystoupení Svitků, u kterého jsem byl, další zážitek k dlouhému vzpomínání.

Závěrečná část programu po druhé přestávce patřila domácí Epy de Myi, která tentokrát hrála v mimořádně skvělé, takříkajíc

foto: Katka Esserová ©

Epy de Mye dohrála a kdo si myslí, že zazvonil zvonec, te n se hodně mýlí! Epy de Mye dohrála jen proto, aby za malou chvíli, po nastěhování stolů do klubovny, mohla začít, jako vždycky, hrát znovu. Znovu se všemi ostatními muzikanty, kteří se ve Špejcharu sešli, ba i ze vzdálených míst v Čechách sjeli, ať už jako vystupující nebo jako diváci. Velikánské jamy jsou pravidelnou neoficiální, čtvrtou, nejdelší, takřka nekonečnou částí programu Epycentra. Nejinak tomu bylo i nyní. Když jsem odcházel o čtvrté ranní spát, hrálo ještě přes půl tuctu kytar. A ráno před devátou jsem zastihl u stolu, s nástrojem v ruce, nezničitelného kytaristu, Epíka Lukáše Kazíka. Prý že ano, že spal, celou hodinu a půl - a pořád mu k tomu hráli a teď spí zase oni? Celý promuzicírovaný večer a noc byly tentokrát ozvláštněny účastí jubilantova širokého příbuzenstva (jen sourozenců má Honza o málo méně, než Sněhurka trpaslíků), které, potom co Honzu obdarovalo snowboardem s kompletním vybavením, nerozpoznatelně splynulo s celou společností stejně, jako divačka Pavlína Jíšová s rodinou? Honza Přeslička oslavil třicítku dokonale. Když jsem v neděli před polednem odcházel ze Špejcharu na autobus, stále se ještě hrálo? Děkuju za pozvání! A tobě, Honzo, přeju k narozeninám hodně štěstí a zdraví pevnější než snowboardové prkno!

P. S.: Nápad napsat tuto reportáž přišel až v autobuse cestou domů. Proto ilustruji článek dvěma staršími fotkami Kačky Esserové. Druhá z nich je z jamu ve Špejcharu v březnu 08. Stejná pohoda tam panovala i nyní, jen někteří účastníci se vyměnili?