Žofie Kabelková – dívka na plovoucí kře

01.10.2009 Žofie Kabelková – dívka na plovoucí kře (Jakub Vlachynský)

O Žofii Kabelkové jsem toho četl a slyšel dost, stejně jako jistě spousta z vás. Coby náctiletá vyhrávala nesčetné folkové soutěže a velmi rychle se dostala do širšího povědomí. V roce 2003 vydává u Indies Records své debutové album Žiju, o dva roky později se podílí na zajímavém projektu Panoptikum. Po tvůrčí a koncertní odmlce se letos tato křehká jihlavská dívka silného a originálního hlasu vrací s deskou Peřiny z vody, kterou si vydala sama na svém labelu Malé vydavatelství plovoucí na kře. Desku pokřtí 5. října v pražském Divadle Na Prádle za podpory tria PaCoRa.

Žofie nahrávající

Tvoje nová deska Peřiny z vody je ještě teplá, tak si o ní pojďme chvíli povídat. Jsi spokojená s tím, jak se deska povedla?

Myslím, že je na ní zachycené moje současné maximum, a z toho mám dobrý pocit. Víc zkrátka zatím nedokážu, i kdybych si stoupla na hlavu a odstrkovala se ušima. Jinak mám neuvěřitelnou radost z toho, čím přispěli ostatní muzikanti. Byla pro mě čest a velká škola s nimi natáčet.

Celá deska mi přijde hodně kontrastní a myslím, že je znát posun od poslední nahrávky. Cítíš sama na sobě vývoj jak ve výpovědi, tak v tom, jak tvá hudba zní?

No, všimla jsem si, že už píšu kapánek jinak než před sedmi lety, kdy vznikal materiál na první desku. Ale stejně jinak se cítím i ve svojí člověčí schránce, takže je to asi úplně přirozený proces. Ono by vlastně bylo smutné, kdyby za tu dobu žádný posun nenastal. Nesnáším, když parkuju.

Jak proběhly námluvy, těhotenství a porod? Byla to dlouhá cesta? Měla jsi s deskou ty sama hodně práce – myslím i té mimo muziku?

Bez mučení přiznávám, že to byl porod ježka. I vzhledem k rozhodnutí, že si Peřiny z vody vydám nakonec sama, bylo všechno trochu komplikovanější. Ale mám ráda výzvy a hlavně mám kolem sebe tak vzácné lidi, že jsme to nakonec snad všechno bez úhony společně zvládli. Myslím, že si všichni moji blízcí zhluboka oddechnou, až začnu zase mluvit o něčem jiném než o desce.

Přece jen jsi na delší dobu ze vztahu s hudbou vypadla. Projevila se tvoje pauza v přípravě na desku?

Ano! Byla jsem na celé natáčení mnohem víc natěšená, ale taky víc vystresovaná. Díky pauze mi totiž veškeré dění kolem desky bylo mnohem vzácnější než kdy předtím!

Jaké muzikanty sis k nahrávání CD přizvala a proč?

Hudební režii, party houslí a klavíru měl pod palcem Stano Palúch. Stanko je člověk, který ze mě zatím dokázal vymáčknout nejvíc, a to aniž by mě nějak násilně modeloval k obrazu svému. Vím to o něm už od natáčení první desky, na kterou mi taky dohlížel. Jde po písničkách a fluidu muzikanta, a navrch k tomu je s ním ještě sranda. I Petra Klementová byla od začátku jasná, protože už rok před natáčením jsme spolu začaly koncertovat a dohromady nám to neuvěřitelně klapalo a klape. Další muzikanti (Tomáš Baroš, Miroslav Hloucal a Marcel Comendant) byli šťastná volba – zkrátka poctiví profíci. Přišli do studia, vyšperkovali moje písničky svým umem a zase odešli.

Žofie v čase budoucím

Jaké máš s deskou Peřiny z vody plány?

Asi nejdůležitější pro mě je, aby se dostala k lidem, kterým vpluje až do duše. Vůbec nečekám, že s tímhle albem udělám díru do vesmíru. A ani nejsem obchodní typ, abych myslela, že si namamoním. Ačkoli, nebylo by od věci, kdyby se časem vrátilo aspoň to, co jsme do ní investovali. Měla bych dobrý pocit z toho, že je moje hudba soběstačná. Ale víš co je zvláštní? Pro mě se ve chvíli, kdy tu desku budu držet v ruce (což mě čeká už za pár dní), uzavře dlouhá a zatím nejvypjatější kapitola v životě. Konečně budu nucená hledat zase jinou cestu, kterou bych se vydala, a to je zatraceně lákavě nejistá budoucnost.

Hodláš řešit věci jako jsou image, vystupování a vůbec všechny ty věci okolo hudby? Je dobré, když muzikant dobře vypadá, hýbe se, mluví, nebo je středobodem všeho jen hudba?

Pokud můžu mluvit sama za sebe, tak jsem před časem přišla na to, že se cítím silnější, když se na koncert vyšňořím. Vezmu si třeba botky na podpatku, parádní punčošky, sukýnku, namaluju si fasádu – a hned jsem trochu pevnější v kramflecích. Jasně, je to vlastně divadýlko, které má s muzikou pramálo společného, ale mě tahle hra baví. Já tam aspoň nejsem za tu holku, co sedí od rána do večera v teplákách u notebooku, ale za „protenhlevečer” zpěvačku. Každému muzikantovi ale samozřejmě vyhovuje něco jiného. Nejpodstatnější je, když zjistíš, co to je, a pak se cítíš dobře nejenom ty, ale i posluchači.

Jak jsi na tom s hraním mimo naší republiku? Myslíš, že má význam a smysl tlačit svojí, potažmo českou hudbu za hranice?

Rozhodně stojí zato zahrát si i mimo rodné pískoviště. Mně se to už párkrát poštěstilo a byl to pro mě úplně odlišný zážitek. Celkem hodně silné bylo poznání, že se posluchači v cizokrajích dokázali napojit na moji muziku, aniž by rozuměli českým textům. Ostatně, já mám taky ráda Sigur Rós, i když jim absolutně nerozumím, protože zpívají v islandštině. Hudba je přece univerzální jazyk sám o sobě a nikde není psáno, že celá zeměkoule musí nutně zpívat anglicky do skonání světa. I když asi není od věci, mít do angličtiny přeložené texty písní alespoň na internetu.

Pokud vím, často hráváš na Slovensku, i když to je těžko považovat za nějakou cizinu. Co tě na Slovensku tak přitahuje? Bude tvoje „spolupráce” s východními sousedy pokračovat i nadále?

Na Slovensku bych z fleku hrála mnohem častěji, kdyby to šlo. Zatím jsou moje koncerty tam jen takové vlaštovky. Ale třeba jich v budoucnu přibude – to bych si moc přála, protože jsem si zamilovala slovenskou divokou krajinu i lidi a mám tam taky pár dobrých přátel. A co se týče mé spolupráce se slovenskými muzikanty, nebráním se jí už vůbec! Ráda bych k nám taky dostala pár výtečných slovenských písničkářů: Števa Šantu, Edu Klenu, Petra Lachkého nebo třeba Viktórii Olejárovou, s níž jsem teď odehrála pár koncertů v Prešově. Ale jinak nic konkrétního v plánu nemám, nechám se překvapit, jestli se v budoucnu něco zajímavého vyvrbí.

Žofie rodící se

Žofie, zajímá mě moc, proč jsi vůbec začala hrát a dělat muziku. Co byl ten hlavní impuls v životě, který tě nakopl k vyjadřování emocí hudbou?

Bylo mi necelých čtrnáct a všichni kolem znali a hráli spoustu písniček. Na rozdíl od ostatních jsem ale já neznala téměř žádný z těch nesmrtelných songů, co se tak zpívávají, když se lidi potkají. Chodila jsem sice už v té době do několika sborů, ale to není totéž, to je úplně jiná odrůda zpěvu. Možná jsem si tehdy přála sdílet takovou tu spontánní člověčí radost z hraní, kdy se nijak nehlídáš, jenom zpíváš a užíváš si to. No, a ve chvíli, kdy jsem z našich vydyndala kytaru, a to jsem neznala akordy ani ty písničky, jsem si rovnou začala vymýšlet svoje vlastní.

Proč kytara? Kdo tě k ní přivedl? Náhoda, nebo to byla intuitivní volba?

Asi tě zklamu, ale ona ta volba kytary vlastně nebyla moc poetická. Prostě je safra levnější než piáno, a k tomu ještě přenosná!

Na koncertech hraješ na KALIMBU. Je to zvláštní nástroj, tak mi ho trochu představ a rovnou mi pověz, jak jsi na tom s jinými nástroji, které tě baví a čím tě inspirují.

Kalimba je původem africký hudební nástroj, ale já už hraju na evropský prefabrikát zakoupený v Nizozemí a předpokládám, že vyrobený v Číně. Přivedla mě k ní moje dobrá duše Petra Klementová. Kalimba má úžasně hojivý a uklidňující zvuk. Můžeš na ní drnkat hodiny a nepřejí se ti to. A podobně blbě, jako hraju na kalimbu, hraju i na klavír. Nevím co a jak, ale děsně mě to baví. Zvuk piána je pro mě momentálně asi vůbec nejpodnětnější. Jinak na poslech zbožňuju kontrabas. Na ten když někdo opravdu umí zahrát, tak mě z těch hlubokých dřevěných tónů mrazí až někde v kříži.

Žofie inspirující se

Které věci tě inspirují při psaní?

Asi nejinspirativnější jsou srágory, kterýma si projdeš. Když se trápím, jsem mnohem vnímavější a docvakne mi spousta věcí, které ve stavu blaženosti považuju za samozřejmost. Ale taky mě nesmírně inspirují koncerty jiných muzikantů.

Jak tě dokážou posunout muzikanti, se kterými spolupracuješ?

Zbožňuju spolupráci s muzikanty, od nichž se můžu učit. Třeba s Petrou Klementovou, se kterou teď hrávám především. Dohromady nám totiž perfektně funguje člověčí napojení a já se pak tolik nebojím otevřít se a vypustit ze sebe všechnu tu dřímající lávu. Petra mě vlastně úplně přirozeně učí být sama sebou.

Ti, s nimiž spolupracuješ, tě jistě ovlivní, ale co ti, které jen potkáváš, nebo ti, které znáš jenom z obalů desek. Je cizí hudba velkou inspirací pro Žofii Kabelkovou?

Hrozně ráda a často chodím na živou muziku – obdivuju, co všechno do ní lidi umí začarovat – neuvěřitelně lechtá mojí představivost a miluju na ní ten moment jedinečnosti i kouzlo neopakovatelnosti. Ale taky si pořád kupuju originální alba. Pro mě má tenhle artefakt stále svojí působivost. Ta chvíle, kdy přijdeš domů, uděláš si čas, aby sis pustil celou desku od začátku do konce, a k tomu se probíráš ještě vonícím bookletem, je zázračně léčivá. To je hotová slavnost! Už proto, že najít si ten klid na poslech, je čím dál složitější. A jsem vděčná i za hudební servery jako je myspace a bandzone, protože tam už jsem objevila mraky zajímavé a inspirativní hudby.

Žofie osobní

Co dělá Žofie Kabelková když zrovna nestojí na pódiu? Je to žena domácí, nebo žena rozevlátá, nebo žena úplně jiná?

Nic z toho a zároveň všechno to, co jsi právě vyjmenoval, dohromady.

Na tvých textech je vidět, že si ráda hraješ se slovy a jejich významem. Je poznat, že hodně čteš. Doporuč mi nějaké příjemné čtení pro podzimní sychravé večery.

Dobrá! Není to sice žádná horká novinka, ale s radostí ti doporučím knížku, kterou mi prvně doporučilo několik mých přátel, a teď, když ji čtu, jim musím poděkovat za krásný tip – přečti si Vybrané okruhy z mechaniky pohrom od mladé americké autorky Marishy Pesslové. A hned vzápětí můžeš přelouskat třeba Gottland od polského reportéra Mariusze Szczygieła, to je totiž fantastická kniha o nedávné historii našeho národa, napsaná neotřele, trefně a s nadhledem.

A nějaký ten fajn film, divadelní představení nebo hudba? Co tě v poslední době pohladilo po duši, na co se případně těšíš?

Á, kulturní okénko pokračuje. Bezva! Poslední dobou divadlo bohužel dost zanedbávám, takže tady ze mě asi nic kloudného nevypáčíš. Ale z filmů mě naposledy hodně oslovil Milionář z chatrče. Ačkoliv zrovna nepatřím k příznivcům happy-endů, tady jsem jim to zbaštila i s navijákem. Já jsem hrdinům ten šťastný konec po tom všem, co si prožili, prostě přála. Co se týká hudby ze zahraničí, tak mi v poslední době uhranuly koncerty Jamieho Culluma a taky kapely Mercury Rev, oba v rámci festivalu Colours of Ostrava 2009. A když zalovím v českých vodách, tak mi vyrazila dech alba projektu Eternal Seekers a kapely Lanugo – jsou to opravdu neobyčejné desky! Ale vůbec nejzásadnější pro mě byly koncerty Tori Amos a Bobbyho McFerrina – ty mě ovlivnily bytostně.

Díky moc za rozhovor

Rádo se stalo!

Rozhovor je zkrácený. Celý si budete moci brzy přečíst na www.zofiekabelkova.com

Další weby: http://bandzone.cz/zofiekabelkova, http://www.myspace.com/kabelkovazofie

Sdílet na...

| Více...