FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Druhý den ráno vás mohly potěšit dva acapelové koncerty unplugged v kapličce skupin Pětník a Mošny, pokud jste ovšem nemohli vstát před devátou jako já, neslyšeli jste z ranního koncertu pravděpodobně nic.

Protože se však hrálo i na jiných místech, kupříkladu před vchodem do zámeckého areálu, mohli jste být přítomni velmi milého koncertíku skupiny Lístek, jejíž členové v tu chvíli ještě asi netušili, že získají od přítomného obecenstva nejvyšší počet hlasů a stanou se tak absolutním vítězem Zahrady 2004. Přítomní posluchači téměř bez hnutí seděli na cestě nebo postávali v půlkruhu kolem kapely a poslouchali. Kapela, působící s jednou roční přestávkou již čtrnáct let, má ve svém repertoáru nejen příjemné trampské písničky, kterými umí zaujmou široké obecenstvo, ale také něco, co jiné kapely bezesporu nemají, totiž hráčku na panovu flétnu. Sylva Čekalová ovládá tento starobylý nástroj výborně a její zvuk dobře zapadá mezi banjo, kytaru a kontrabas. Kapela má na svém kontě již více ocenění z jiných festivalů a zdá se mi přirozené, že dokázala přesvědčit i návštěvníky Zahrady.

U Kapličky jsme téhož dne mohli zastihnout například ostravského písničkáře-bluesmana Pepu Streichla, v dobré náladě, který mě osobně stále udivuje tím, že čím je starší, tím je mladší. Zatímco loni vystupoval na Toi toi koncertě po delší odmlce s doprovodem dalších muzikantů, letos si svůj recitál odehrál sám. Zároveň měl letos na Zahradě ještě jednu zajímavou premiéru, poprvé v životě spal pod stanem!

Toho dne jste mohli na scéně u Kapličky, či spíše před scénou vidět také tanec, který doprovázel produkci kapely Jauvajs, kde dětskou část taneční skupiny Coiscéim, která se orientuje na tradiční irské a skotské tance, irský step a taneční choreografie inspirované irskou kulturou, přirovnal frontman kapely  k motorovým myším ze známého animovaného seriálu.

Pepa Streichl u Kapličky

foto: Dušan Trličík ©

Při večením galakoncertu jste si mohli také trochu zazpívat společně s Hop Tropem, nebo zcela přesvědčivě s Nezmary, nemohli jste si zazpívat třeba s letos chybějícím Wabi Daňkem, nebo Janem Nedvědem, kterému se udělalo špatně a vystoupení odřekl.

Určitě jste mohli být také přítomni předání zlaté desky  Ivě Bittové a Vladimíru Václavkovi za 10 tisíc prodaných kusů dvojalba Bílé Inferno. Zároveň jste mohli vidět rozzářené oči jednoho šťastlivce, či spíše šťastlivkyně, která měla nejdelší ruce a jako dárek tuto desku při předání ceny obdržela z rukou moderátora Jiřího moravského Brabce. V tu chvíli jste mohli prožít totéž co já, totiž radost z toho, že davy jsou schopny se i soustředit, je-li to potřeba a nekřepčí jen při kapelách produkujících kravál na čtyři doby, a dokážou tedy poslouchat i jinou muziku.

Na závěr posledního večera jste mohli sledovat kolem sebe a možná i u sebe samotného jak je vám líto, že festival, ten největší a nejhezčí, už pro letošní rok končí. Možná jste v ty dny mohli být někde jinde, ale protože máte rádi muziku, nemohli jste odolat a přijeli jste. Mohli jste tedy, stejně jako mnozí jiní kolem vás, učinit rozhodnutí, že příští rok přijedete zas. Všechny čtyři scény, pouliční improvizovaná jeviště, stánky s buřty, pivní oázy, toi toie, louky plné stanů, a hlavně kamarádi, přátelé a muzikanti, kteří vám dělají radost, by totiž nemohli být bez vás. Anebo mohli? Nashledanou za rok!