21.04.2006 Kdo byl Eduard Ingriš... (Petr Náhlík Vokoun) |
Zajímavosti | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Eduard Ingriš se narodil 11.2.1905 se ve Zlonicích u Slaného, ale jeho trampským domovem byly vltavské Svatojanské proudy, kde měl svoji trampskou chajdu a kde získal lásku k divoké vodě aniž tušil, že jednou uvidí nejen Niagaru, ale i Amazonku a Tichý oceán. Na popud rodičů začal studovat přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, ale brzy bez jejich vědomí přestoupil na pražskou konzervatoř, kterou vystudoval u profesorů Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka a Jaroslava Křičky. Byl talentovaným hudebníkem, skladatelem i dirigentem, ale stal se také trampem, fotografem, filmařem, badatelem i dobrodruhem. Mezi světovými válkami patřil mezi nejúspěšnější a nejplodnější autory. Pražská divadla uváděla jeho revue a operety, jeho tvorbu nahrávaly všechny významné gramofonové firmy a i on sám hrál a zpíval svoje písně. Tehdy vzniklo i jeho přátelství s významnými kulturními osobnostmi a uměleckou avantgardou - s Karlem Hašlerem, Jaroslavem Ježkem, Janem Werichem,
Již v roce 1947 pochopil, kam směřuje vývoj v naší zemi a vyrazil na svůj velký vandr do Jižní Ameriky. Cesta lodí byla dlouhá a únor 1948 ho zastihl nedaleko slavné pláže Copacabana. Jeho vízum se tak stalo v Brazílii neplatným a tehdejší diktátor Perón jej do Argentiny nepustil. S falešným brazilským pasem nasedl na loď plavící se proti proudu Amazonky. Teprve na cestě se začal učit španělsky. V roce 1951 natočil dokument o vodopádech na řece Iguazú a film o Amazonii pod názvem "Nezkrocená Amazonka". Poté zakotvil v peruánské Limě, kde se seznámil s kolonií Baťovců a vyučoval děti v jejich rodinách hudbu. V Československu řídil Ingriš Symfonický orchestr města Prahy, v Limě pak Peruánský státní symfonický orchestr, s nímž natočil na gramodesku vlastní symfonii "Pod peruánským nebem". Ať již jako kameraman, či v jiných profesích, pracoval pro filmová studia v Československu, Německu, Peru i pro americký Hollywood. V roce 1951 se zúčastnil několika fotografických soutěží. Vyhrál sedm prvních cen a předstihl i profesionály. Výstavu oceněných snímků zhlédl i americký vicekonzul Loren McIntare, zastupující i zájmy Hollywoodu, který Ingriše vyhledal s přáním naučit se od něj dobře fotografovat. Při společné práci se brzy spřátelili. Ingriš natočil vlastní film "Tři tváře Peru" a při natáčení filmů "hollywoodských" se v pralese seznámil s hercem Johnem Waynem! Díky McIntarovi fotil pro New York Times, ale jednou od něj dostal nečekanou nabídku - pracovat pro Thora Heyerdahla, který přeplul Pacifik na balzovém voru Kon-Tiki a nyní sháněl dobrého fotografa pro pořízení snímků do jeho knihy o incké kultuře. Toto setkání bylo pro Ingriše osudové - v letech 1955/56 a v roce1959 se vydal dvakrát - poprvé ztroskotal - na voru s vlastní posádkou z Peru do Polynésie. Potvrdil správnost teorie Thora Heyerdahla a také to, že úspěšná plavba voru Kon-Tiki nebyla náhodou. O svých plavbách natočil film "Dvakrát přes Pacifik na vorech Kantuta". Na Tahiti se spřátelil s účastníkem plavby voru Kon-Tiki, švédským spisovatelem Bengtem Danielsonem a setkal se i s potomkem malíře Paula Gauguina.. Protože krátce před druhou cestou zahynul při plavbě opačným směrem Francouz Eric de Bisshop na voru Tahiti Nui, peruánské úřady Ingrišovu žádost o povolení druhé plavby zamítly. Povolení plavby voru Kantuta II pro Ingriše osobně zařídil prezident Peru - Manuel Prado, který jej jako ctitel klasické hudby znal velmi dobře jako dirigenta. Při zpáteční plavbě z Tahiti nabídl své zkušenosti Henry W. Taftovi, vnukovi bývalého prezidenta USA. Na jeho plachetnici Ingriš navštívil Velikonoční ostrov, ostrov Pitcairn, kde žijí potomci vzbouřenců z lodi Bounty i Robinsonův ostrov, kde žil Juan Fernandez (Robinson Crusoe), o svých toulkách s lodí po Tichomoří natočil film "Plachtění po Jižních mořích". Když v roce 1957 v Peru, na pobřeží u Capo Blanco, natáčela společnost Warner Brothers záběry pro film Stařec a moře, byl
Jeho vlastní filmy z cest, k nimž složil a nahrál vlastní hudbu a v nichž dokumentoval svá dobrodružství, jej proslavily i v USA . V roce 1958 odjel poprvé do Los Angeles se svými filmy o Kantutě. Jeho hudba k filmu The Galant One byla navržena na Oscara, i když jej nakonec nedostal. Televizní společnost - zastupovaná českými krajany - jej podvodně připravila o autorská práva k filmům o Kantutě. Vrátil se do Peru, ale kvůli soudům se v roce 1962 vydal do USA znovu. Bylo to v době "kubánské jaderné krize" a jeho letadlo hurikán zahnal až ke Kubě. Pilot se bál Castrova režimu tolik, že po riskantním letu jen se zbytky paliva přistál na Miami.V roce 1963 se Ingriš vrátil do Los Angeles znovu (originály svých filmů získal soudně zpět až po 10 letech) a žil tam až do roku 1972. V Los Angeles se poznal s Ninou Karpuškinovou, zpěvačkou a herečkou, která hrála hlavní roli v jedné z jeho operet - svůj věk jí ale prozradil těsně před svatbou. Nina byla o 26 let mladší - narodila v Brně 14.6.1931 v rodině, která před bolševiky utekla ve 20.letech z Ruska a pak znovu z Československa v roce 1945 na západ. Oženil se s ní 5.6.1965 a vychovali spolu syna Eduarda, rovněž hudebníka a režiséra. Ingriš si dlouhá léta dopisoval s Thorem Heyerdahlem, který jej v roce 1965 navštívil v Kalifornii a nabídl mu místo v posádce expedice Ra. Ingriš tehdy musel jeho nabídku s těžkým srdcem odmítnout, protože Nina byla těhotná a on měl uzavřenou smlouvu na tříletou šňůru s besedami o svých cestách po celých USA a Kanadě. V roce 1972 se Ingrišovi přestěhovali do pohoří Sierra Nevada, kde si postavili dům u jezera v nadmořské výšce cca 2000 metrů na South Lake Tahoe. Eduard Ingriš byl také na konci 60. let prohlášen za mrtvého, poté co na něj během natáčení třináctidílného dobrodružného seriálu v pralese u Rio Napo skočila puma. Zprávu pustil do světa jeho těžce raněný pomocník, když se probral po útoku pumy v nemocnici a Ingriše tam nenašel. Zprávu převzala Svobodná Evropa a z Mnichova byla zpráva o jeho úmrtí do Československa oznámena spolu se vzpomínkovým pořadem z jeho skladeb. Nápravu zařídila až jeho sestra Melánie, která "propašovala" krátký článek o Ingrišovi do prvního čísla časopisu Lidé a země v roce 1970. Jeho cestu do Polynésie připomněl i velký článek trampského písničkáře Tonyho Hořínka v Pionýrské stezce v roce 1975. Díky Tonymu Hořínkovi byly v té době vydány i některé Ingrišovy písně na LP deskách. Samostatné CD, věnované jeho tvorbě, vydal ve výběru Gabriela Gösssela pod názvem "Chci věčně vzpomínat" s 24 skladbami v původních nahrávkách z let 1930-1944 Český rozhlas v roce 2003. Ač polovinu života strávil v Americe, zůstal Eduard Ingriš navždy Čechem a s Čechy vždy rád spolupracoval - ať již s Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem v Jižní Americe, kde s nimi absolvoval v listopadu 1949 výpravu na ostrovy Las Chinchas a natočil film "Ostrovy miliónů ptáků"; tak i s Jiřím Voskovcem, Waldemarem Matuškou a dalšími emigranty žijícími v USA. Ve svém domě na South Lake Tahoe i ve stáří učil děti svých přátel na klavír a tam také ve společnosti českých přátel zněly často
Co napsat na závěr o slavném Čechovi, po němž zůstalo úctyhodné dílo, a kterého ani publikace o českých fotografech, ani "Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby" vydaná v roce 1990 (!) neznají? Snad pár slov z jeho úmrtního oznámení: "Domove můj, já vrátím se ti zpátky, jak chlapec do pohádky, tak pokorně a sám ?" Když měsíc před svými narozeninami 12.1.1991 zemřel v nevadském Renu, byl jeho popel převezen zpět domů, do rodných Zlonic. Prožil podivuhodný život, který by v jeho rodné zemi neměl být zapomenut. Eduard Ingriš si dlouhá léta dopisoval s plzeňským rodákem, cestovatelem Miroslavem Zikmundem a v řadě dopisů se zmiňoval o cenných archiváliích a možnosti jejich převezení do ČR. M. Zikmund se proto také stal iniciátorem záchrany obsáhlého Ingrišova archivu a jeho dopravy do ČR. Oslovil mnohé instituce, ale zájem o archiv projevil až Dr. Ivan Plánka, ředitel Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Po smrti Eduarda Ingriše navázal M. Zikmund kontakt s jeho ženou Ninou, která řešila jak smysluplně naložit s pozůstalostí. Po výměně řady dopisů vznikla ucelená představa o významu tohoto archivu. V prosinci roku 2000 se pro něj do USA vydal Miroslav Zikmund s Petrem Horkým a Miroslavem Náplavou. Pořídili podrobnou evidenci archivu a připravili celkem 42 beden, tj. 1100 kg, respektive 40 000 fotografií a dokumentů, korespondence, knih, notového materiálu a také negativů i filmů na přepravu do ČR. Převoz lodí uhradilo, díky vstřícnosti ministra Pavla Dostála, Ministerstvo kultury. Od dubna 2001 jsou tyto cennosti uloženy ve Zlíně, jako součást Archivu Hanzelky a Zikmunda. Dílo Eduarda Ingriše se tak alespoň symbolicky vrátilo zpět do rodné vlasti, kterou Ingriš miloval a kterou chtěl po roce 1989 navštívit, což se mu, bohužel, už nesplnilo. M. Zikmund tak splatil Ingrišovi svůj "dluh" za pomoc, kterou jemu i J. Hanzelkovi poskytl při cestách Jižní Amerikou. V Plzni máme až do konce října 2006 možnost shlédnout krásnou výstavu Ingrišových fotografií a těšit se s jakými poklady z jeho pozůstalosti nás ještě badatelé seznámí. O Ingrišovi v Čechách vyšlo zatím jen pár novinových článků a jedna kniha - v roce 2004 vydalo nakladatelství JOTA knihu Miroslava Náplavy "Plavby sebevrahů" věnovanou plavbám vorů Kon-Tiki, Tahiti Nui a Kantuta, tedy plavbám T.Heyerdahla, E. Bisschopa a E. Ingriše. Můžeme doufat, že v nových encyklopediích již Eduard Ingriš nebude chybět?.
Petr Náhlík - Vokoun, T.O. Suché studánky, T.S. Hledači, Plzeň Sdílet na...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
Koncert kapely Fo3 v Balbínce
Jirka Kyncl nám napsal: Tak mi haxna po pádu z kol...
Dubnové Notování
Ahoj Jano, jasna vec. Na FB jsme jako Kapela HRST ...
Dubnové Notování
Milá Hrsti, jste na FB? Nenašla jsem vás (na první...
Na Jihočeské Portě zvítězila dvo...
To je nádhera, Žíže gratuluji na dálku. Už jsem mě...
Dubnové Notování
Ahoj :) diky, ze jste byli tak vsimavy :) Nastesti...
Dubnové Notování
Každopádně souhlas. Ale nepodcenoval bych diváky, ...