FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Zrovna jsem si nedávno říkal, že jsem Malostranské besedě od jejího znovuotevření svými pár návštěvami zase tak moc nedal a vida: teď jsem se tam usadil málem trvale, a to za účelem slavení. Nechápete? Posuďte sami.
Bílá nemoc – 20 let. To je nějaká doba, co? Pravda: v některých pramenech se udává, že Bílá nemoc vznikla téměř jako přímé pokračování legendární kapely Bonsai v roce 1990, ale 20 nebo 21 let - to je nakonec jedno, rozhodně je to důvod k oslavě. Jsem rád, že ji tahle přední folkrocková – chvílemi snad až rocková – banda pojala velkolepě, čímž se rázně vypořádala s pochybnostmi, jestli se náhodou v druhé půli života nevytrácí trochu ze scény. A kde jinde slavit, než v Malostranské besedě: málokterá partička je s ní tak silně spojená jako Bílá nemoc. Taky že začali písní Beseda – tak trochu z šatny, nerozehraní, nerozezpívaní, nedozvučení, ale o tom jsme za chvíli už nevěděli. Rychle se hrnoucí příval hitů, jako Zloději obálek, Prsty na strunách, Dermacol, Lahvový a stesk nebo Měsíční prach rozjel první třetinu koncertu, kdy se přicházeli předvést hosté z řad ex-členů. Zejména na postu sólového kytaristy bylo v Bílé nemoci vždycky pohyblivo, takže jsme slyšeli, jaké to bylo, když hrával Honza Ponocný, Jiří Podzimek, Ivo Hloch nebo Franta Pokorný. S klávesami přišel David Noll a hosty – nečleny reprezentoval violoncellista Karel Stralczynský, bratr autora stále ještě největšího množství textů Bílé nemoci Františka Stralczynského. Druhá část koncertu mě trochu překvapila: konec konců i kapelník Zdeněk Hříbal říkal, že jeho taky vlastně překvapila, ale že lidé kolem něj si ji trochu vymohli s tím, že Tříkrálové večírky jsou něco, co k Bílé nemoci neodmyslitelně patří. Že nevíte, co je Tříkrálový večírek? Za necelé dva měsíce máte možnost to napravit: taková fakt vydařená hudební taškařice s úžasnou atmosférou: členové Bílé nemoci, spřátelení muzikanti i lidé „kolem“ se převtělí do hvězd světové, ale hlavně české pop music a revivalově ztvární nějaký jejich šlágr. Protože prostředí „kolem“ je hodně napojené na Divadlo Sklep, bývají kostýmy i herecké provedení dokonalé. Vybrané ukázky z Tříkrálových večírků zahájil videozáznam s tragicky zesnulým prvním kapelníkem Bílé nemoci Tomášem Poláčkem v nezapomenutelné roli Milana Chladila a pak už to šlo naživo. Wabi Daněk s dvěma rapery a Já tu zemi znám Ladislava Vodičky, Martina Fialová jako Věra Špinarová (Bílá jawa 250) nebo moderátor Tříkrálových večírků Aleš Háma s Parádou Karla Zicha. Nejlepší byl Jakováclav Neckář a pak tři blondýny, u kterých ani nevím, koho to vlastně ztvárňovaly, ale estráda ČsTV 70. let to byla dokonalá. Show trvala skoro do jedenácti, a pokud jste četli pozorně, už tušíte, že to nebylo všechno. Čekala nás ještě jedna třetina plná skvělé muziky Bílé nemoci a domů jsem jel po dlouhé době noční dopravou.
Zdá se vám, že 20 let Bílé nemoci je úctyhodná řádka let? Co to je na trampfolkovou (nebo jak oni sami říkají „turistickou“) skupinu Sekvoj! Přijde mi to nedávno, co jsem se cestou z nějaké muzikantské sleziny ptal Pavla Hurta: „Hele, vy prý máte novou kapelu?“ – a vida: Sekvoj - 30 let. Sekvoj mám spojenou spíše s karlínským sálem U Zábranských nebo s Klubem v Trojické, ale protože oba prostory už jsou patrně pasé, kde jinde než v Besedě uspořádat velkolepou oslavu? Sekvoj je v současné době triem, jako před těmi třiceti lety (dnes Olda Doleš – Pavel Hurt – Emil Pinďa Makal), ale již po několika odpichovkách se k pánům připojila Karolína Skalníková, dlouholetá členka Sekvoje, která vlastně nikdy neodešla, jenom se momentálně více než hudbě věnuje dětem. Bylo dobře, že své roční dcerce tentokrát na chvíli unikla (prý to chce vůbec se neloučit a nenápadně se ztratit), protože její zpěv i příčná flétna jsou velkým přínosem. Gratulantů si Sekvoj pozvala hodně a všechno to byly žijící legendy trampské muziky: kapelník K.T.O. Franta Hacker, Jitka Vrbová se Standou Chmelíkem, Tony Linhart a Wabi Daněk. Při tónech jeho kytary jsem si trochu úlevně oddychl: dříve jmenovaní kytaristé jsou zřejmě ještě natolik mladí a nezkušení, že jim tréma, jak se zdálo, svazovala prsty… Dosti sžíravé ironie: co je do pár tónů spadlých pod stůl - přece to byli hlavně gratulanti, s vtípky, historkami a vzpomínkami, mezi kterými vynikal hlavně Tony Linhart vzpomínající na společná hraní se Sekvojí při proslulých pořadech v PKOJF (dnes Výstaviště). Umění vnesla hlavně Jitka Vrbová, zpívající skvěle jako vždy, společný zpěv vnesl Wabi s Rosou na kolejích a odlehčení pak velký dort se zeleným přelivem. Kromě zmíněných mimořádných okamžiků samozřejmě Sekvoj zpravidla hrála svoje písničky – od Džínsbundy po Nouzovou kolonii, od Karolíny po Podej láhev. Z věcí zásadních jsem se nedočkal Ledový knajpy, ale tak snad při příštích kulatinách… Jen ještě historka z afterparty v muzikantské šatně: pozorně jsem si četl vylepený rozpis říkající, který host jde po kom a jak celý večer probíhal. Na závěr stálo: přátelská pitka v šatně. Ale když jsem se rozhlédl kolem – kdepak pitka: každý držel v ruce přidělený obrovský kus zeleného dortu, funěl námahou a na nějaké pití mu nezbývaly síly. Inu – Sekvoj je slušná kapela…

Slušná, ale ještě pořád moc mladá. Flek na hru přinesl v sérii „slavíme v Malostranské besedě“ koncert Bluesberry – 40 let. Jak správně tušíte, jejich začátky nepamatuji ani já: před čtyřiceti lety jsem se věnoval hrám, nezralým malinám a jinému ovoci – kdepak blues. Úplné začátky této kapely nepamatuje ani Michal Jupp Konečný, který zahájil večer kratším seminářem na téma Bluesberry. Je to proto, že zpočátku hráli pouze na rodné Hanspaulce a jinde se neobjevovali. Jak uvedl Jupp, dodnes není jasné, jestli to bylo proto, že byli skromní a mimo Hanspaulku se neodvažovali, nebo nevěděli, který autobus jede z Hanspaulky do Prahy. Tuto krátkou epizodu reprezentovali Bluesberry jako duo otce zakladatele Petara Introviče, který je ještě o 20 let starší než Bluesberry (čemuž – když ho spatřím - nikdy nevěřím a vždy si říkám: vidíš, blbče, kdybys nežral a jezdil na kole), s jeho tehdejším spoluhráčem Františkem Ouředníkem. Ten byl pro mě až do tohoto večera jen položkou z hudební historie – a hele, on existuje a dokonce zahrál Někdy se jdu opít. A pak už - myslím v těch 70. letech – následovala zteč Malostranské besedy, kde se Bluesberry poprvé vyskytli při tehdejším slavném a také vzpomínaném cyklu Písně dlouhých cest, a kterou od té doby už neopustili. Dramaturgie koncertu postupovala zhruba od nejstarších písní k současnějším (takže se začalo Pocem moje stará, Padevět, Blues opuštěný silnice…) a počítala s hosty z řad ex-členů kapely. Těch byly ovšem za těch 40 let desítky, takže přišli jen ti nejzásadnější. Mezi nimi vynikali zejména kytarista Mário Císař a kontrabasista Jiří Kredba, dvojice, která toho s Introvičem nahrála nejvíc a také s ním v  70. letech Besedu dobývala, a pak klavírista Václav Kopta, výrazná postava, a to i autorsky, Bluesberry 90. let. Tím, že Bluesberry nehráli svůj standardní repertoár, ale průřez celou historií, dovytvářeli písně těsně před jejich provedením a dávali nám nahlédnout pod pokličku výkřiky jako: „pozor, to sólo na piáno není dvanáctka, ale osmička.“ Zejména poměrně čerstvý kytarista Jiří Pospíchal se tvářil místy nechápavě, nicméně na jeho otázky typu „od čeho to hrajeme?“ mu Petar občas zvesela odpovídal: „To máš jedno.“ Patrně nemusím dodávat, že hra samotná fungovala a odsejpala, zejména frontman byl skvělý s foukačkou i jako zpěvák. Dostalo mě, že mezi všemi těmi Klánovicemi, Josefínami a Špatně vařeným vepřovým byl i jeden veselý kousek, který jsem vůbec neznal (Užívám prášky). „Blues má být prý smutné, ale já hraju radši vesele,“ vyznává občas při různých příležitostech Petar Introvič své motto. Ten večírek byl právě takový.

---

Bílá nemoc – 20 let, 1. listopadu 2011, Praha, Malostranská beseda
Sekvoj – 30 let, 6. listopadu 2011, Praha, Malostranská beseda
Bluesberry – 40 let, 15. listopadu 2011, Praha, Malostranská beseda