FOLKtime - Vaše brána do světa folku

„Kdyby mi teď bylo zase třicet čtyři a věděl jsem, co vím teď, určitě bych ten festival uspořádal, jen bych u toho neměl tak zpocený zadek! Prostě je lépe vědět, než se učit za chodu.“ říká Samson o své dvacetileté zkušenosti s pořádáním festivalu Muzika, který se stal pravidelnou událostí roku a patří k jedněm z nejžádanějších na folkové scéně. Letošní dvacátý ročník měl být nejenom jubilejní, ale i tak trochu poslední, neboť Samson se nechal slyšet, že předá žezlo mladším. Nicméně pojďme k tomu výročnímu.
Dvacátý ročník Muziky se jako obvykle konal v malebném amfiteátru Lesního divadla v Hrádku u Rokycan 5. – 6. srpna 2011. Dramaturgická koncepce obou hlavních koncertních večerů měla obvyklý ráz podobný předchozím ročníkům. Kvalita interpretů postupně gradovala a v předpokladu delšího ozvučení vystoupil na forbíně, letos klouzající a propadající se, nějaký z mnoha písničkářů. Páteční večer byl přirozeně o něco málo kratší, ale to zase vyvažovaly dvě velké hvězdy na jeho konci. Otevírala jej Strašlivá podívaná z nedaleké Plzně, která jistě energickým projevem příjemně rozproudila krev právě promoklých diváků, ale jinak jsme mohli maximálně jen vzpomínat, neboť v jejich repertoáru i výrazu jako by se zastavil čas. Příjemným překvapením a hudební vzpruhou bylo naopak vystoupení Reného Součka, který zní jinak z nahrávek spíše nudně, ale na Muzice jeho hravé folkování působilo libě a přesvědčivě. Z dalších písničkářů, vystupujících ať již na forbíně či za ní, nikdo výrazně nevybočoval ze svého obvyklého projevu, přesto, nebo právě proto, dotvářeli příjemnou atmosféru pátečního večera. Pepa Štross hýřil znovu dobrou náladou a švitořivým humorem, Stráníci se protentokrát více položili do jazzovější polohy, Ivan Hlas opětovně předvedl, že je nejenom uznávaný hitmaker, překvapením nebylo ani překvapení v osobě Míši Leichta a konečně kdo by odolal laskavému hlasu Pavlíny Jíšové v doprovodu jejího mladšího já?... Oproti tomu spíše afektovaně působilo vystoupení Petra Bendla, který zahrál společně se Samsonem několik jeho písní, a jemuž ani jeho autorské „tik tik tik“ nenapovědělo, že má již dávno po limitu. Ala varietní vsuvka v podobě Panelákových fotrů může možná někomu na první poslech přijít vtipná či dokonce k poslouchání, ale více než dvakrát je to opravdu moc. Zcela z opačného konce libosti se pak vynořili páteční finalisté Vlasta Redl a Spirituál kvintet. Rozpory se zastupující agenturou odnesly Spirituálu zpěvačku Irenu Budweiserovou a místo ní přivály Veroniku Součkovou, která do něj přinesla opravdu svěží vzduch, i když její vstupní skladbu opravdu mohla vynechat. Oproti dvěma koncertům, které jsem od Spirituál kvintetu slyšel v předchozím roce, působilo vystoupení mnohem odlehčeněji, a přesto plné nové energie a obvyklé preciznosti i v složitějších skladbách. Koncert Vlasty Redla byl každopádně alespoň pro mne i přes své věhlasné nástupce vrcholem večera. I když prožitek spíše narušily než zpestřily fujarové či Hámovité vstupy, kombinace bravurně zvládnutých nástrojů, umění nadlehčit situaci i sebe sama a k tomu co píseň to hudební rýha prostupující celým tělem, to byl originální koktejl plně umocňující jedinečný zážitek.
Zeptal jsem se Samsona pro odlehčení i na nejbizardnější zážitek, ze všech proběhnuvších ročníků Muziky. Jeho odpověď ale vynesla na povrch spíše oprávněnou pýchu na to, co on a jeho spolupracovníci dokázali. „Asi před sedmi lety, kdy po třinácti vyprodaných ročnících se mne vševědoucně se tvářící novinář z Reflexu zeptal, jestli když začínám s festivalem, jsem spokojen s návštěvou, kterou mi přitáhl Jarek, bylo nad mé síly mu vyprávět, že když jsem měl první ročník, tak jemu bylo pravděpodobně osm let a ví kulový, kdo na co koho přitáhl, a proč do Hrádku na Muziku lidi jezdí.“ Mezi jeden z důvodů, proč může být Samson na Muziku právem hrdý, a proč na ni lidé rádi jezdí, je i tradiční sobotní Open scéna, kterou již léta připravuje a uvádí Milan Belmondo Plch. Letošní ročník byl, třeba na rozdíl od toho posledního, až na výjimky nabitý již déle působícími kvalitními skupinami či donedávna ještě neznámými a dnes už vycházejícími hvězdičkami. Začněme ale popořadě, jak se postupně divákům představovali, pořadí je opravdu velmi důležité! (Učitelský se nezapře, a tak i pro přehlednost doplním ke každému ze soutěžících svou celkovou známku od A po D). Jako první zahrála skupina Fajnbeat, která si přivezla náhradníka za běžně s nimi hrajícího, a ten den nestíhajícího baskytaristu. A jestli s nimi hrál opravdu poprvé, skládám hlubokou poklonu. Jinak to ale byl takový nevyčnívající a nic moc říkající melodický folk. Hlavní tahoun Honza Jelínek hrál sice výborně na kytaru včetně povedených sól, ale ve zpívání byl spíše podprůměrný. Více deklamovaný zpěv, s hlasem, který se ztrácel a rozjížděl ve výškách, o nečastých špatně sezpívaných dvojzpěvech s Irenou Grimovou ani nemluvě (B-). O třídu lépe zahrál folkový Netřísk, zpěvy raději ani neporovnám, zvláště v ohledu čistého a barvitého zpěvu houslisty Honzy Zapfa. Klukům to pěkně souzní i šlape a v jejich repertoáru převažují mnohem více než průměrné skladby. Přeci jen ale chybí opravdová hudební trefa (A-). V pořadí třetí zahrála skupina Zatrest a vyznění jejich výstupu tentokráte opravdu odpovídalo jejich názvu. I když s přivřeným okem připustíme, že alespoň v nástrojích drželi většinou stejnou notu, o sólovém zpěvu a zejména o sborech se to říci opravdu nedá. Většina písní i vyznívala zbytečně stejně a ještě navíc v aranžmá často přebývaly klávesy (C-). Převážně dívčí kapela Růže v trní pak po předchozí působila na uchu jako hřejivý balzám, o oku ani nemluvě. Zhudebnění textů významných českých básníků, zejména rebelského Gellnera, sice ne úplně vždy bylo dle mého hudebního přesvědčení, ale barvitý folkrock s výraznými houslemi i flétnami či vynikajícně souznějícími dvojhlasy, byl více než příjemným hudebním zážitkem (B). Jako páté zazpívalo vokální uskupení X-TET. Kvintet se čtyřmi ženskými a jedním mužským hlasem byl dobře souznějící a samostatně zvláště vynikal soprán Lenky Valinové. Jinak ale nebudili příliš pozitivní dojem. Neměli ani výrazné skladby, ani nesršeli energií či zajímavými hudebními nápady (B+).