FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Úderem osmé hodiny se sál příjemně zaplnil a trochu i zavlnil. Cymbelín dal totiž hned zkraje najevo, že co bylo, je  dávno pryč. Kdo znal "starý" akustický zvuk kapely, kterému dominoval hlas a klavír Kristýny Šenkyříkové a klarinet Jiřího Rohela, možná nevěřil vlastním uším. Kapela totiž prošla významnými personálními změnami a zřetelně se posunula blíže klasickému folkrocku. Z původní sestavy zůstal pouze houslista a baskytarista Pavel Rajmic a výhradní autor hudby - kytarista Tomáš Šenkyřík. I ten však přitvrdil a zvolil elektrickou kytaru. Novou rockovější krev přinesli pak hlavně noví členové - bubeník Lukáš Kyzlink, saxofonista Jiří Mottl a zpěvačka Vlaďka Krčková. Přesto nemohu jednomyslně říct, že by s rockovějšími aranžemi šlo z pódia více energie. Tvrdší bicí zněly po několika písních spíše monotónně a některá saxofonová sóla na sebe až příliš upozorňovala a rozmělňovala byť původně nápaditou písničku. Když ale saxofonista svůj nástroj zkrotil, dokázal nádherně dobarvovat Vlaďčin hlas, který se někdy tak zlomil z jemné do ostré polohy, že mi šel až mráz po zádech. Z toho hodinového moře skladeb, které Cymbelín zahrál, na mě asi největší dojem udělala právě skladba s názvem Moře. Text Jaroslava Seiferta si  kapela zaranžovala jen  pro hlas, perkuse a housle. Nápaditá úspornost mi něčím připomněla onu původní cymbelínovskou originalitu. Ne snad, že by se dřívější poetika Cymbelínu s novou sestavou úplně ztratila, ale nejsem si tak docela jistá, zda jí její nový rockový kabátek spíš neomezuje v rozletu.

Zatímco u Cymbelínu jsem stihla vzpomínat na staré dobré časy, když na pódium vstoupili Noi, strhli mou pozornost natolik, že jsem se na začátku nadechla a vydechla snad až na úplném konci. Kompaktní, plná a barevná muzika je tím nejlepším tanečním parketem pro hluboké texty Petra Wagnera. Charakteristický zvuk Noi tvoří hlavně příčná flétna Pavla Križovenského a violoncello Honzy Skleničky, ale kdo ve Mlejně pozorně poslouchal, pochopil, že základ jejich hudby je už v zajímavých kytarových doprovodech Petra Čapka. Však také Petr Wagner začínal s Petram Čapkem kdysi jen v duu. Sestavu Noi uzavírá perkusista Ivan Kudrna, ale na svůj křest si pánové pozvali ještě několik dalších hostů, a tak bylo na pódiu opravdu plno. Klára Valentová (dříve Šarközi) rozproudila svými houslemi skladbu Vlajka, Ilona Komárková naopak zjemnila píseň V zahradách svým amatérským, avšak o to krásnějším zpěvem. Svým studem si vysloužila největší potlesk, ale především ukázala, jak může být hlas krásný bez pěveckých manýr. Petr Chlouba se objevil na tajemný vibrafon pouze v písni Za mýho tátu, což působilo poněkud kuriózně, neboť sám nástroj zabíral čtvrtinu pódia a bylo jasné, že jen složit jej muselo zabrat celé odpoledne. Jednu z nejdůležitějších rolí v celkovém projevu Noi hraje ale samotný zpěv Petra Wagnera. Básník se totiž obklopil množstvím skvělých muzikantů, kteří mu tak rozvázali ruce. A tak naplno zpívá se zavřenýma očima své texty plné pochyb, nadějí, proher a hledání víry. Někdo říká, že hudba Noi je melancholická. Možná není vesele bujará, ale já si myslím, že je nesmírně silná.

Samotný křest obou CD si kapely nechaly až na úplný závěr. K polévání byl přizván kmotr, který svým básnickým nitrem byl blízký celému večeru. Písničkář Karel Vepřek se na událost připravil a napsal báseň. A ta bude i tou nejlepší tečkou za mým vyprávěním?

"Miminka ve Mlejně
Nestejně svázaná
Muzika ve mě je
Nespoutaná a Sázava
Si teče svým proudem
Tak jako My
Když zahudem
Pod dubem i za dubem
Máme všechny jabka
A život je tak krátká chvíle
Nuž vyplujte ve svých
Celuloidových košíčcích
Mile jen mile"

O nových albech více info na:
www.indiesrec.cz
http://www.cymbelin.cz/