03.12.2008 Byl jednou jeden Šafrán (Tomáš Pohl) |
Zajímavosti | ||||||||||
(nad knihou Přemysla Houdy Šafrán - Kniha o sdružení písničkářů) V době, kdy píši tuto recenzi, uplynulo od 17. listopadu 1989 devatenáct let. Za tu dobu vyrostla další generace. Nedávno se mi dostala do ruky kniha s názvem Šafrán Kniha o sdružení písničkářů. Jejím autorem je Přemysl Houda, historik, který se narodil osm let před rokem 1989. Knihu vydalo nakladatelství Galén. Argument, že autor je příliš mladý, dobu nezažil, neuznávám. Doba, v níž působilo sdružení Šafrán, tedy první polovina sedmdesátých let minulého století, je ještě živá a jsem jejím pamětníkem. O to více si vážím mladého člověka, který se o tuto dobu zajímá, byť ji zná spíše z vyprávění či ze studia. Co to vlastně bylo za dobu? Pro někoho hřejivá vzpomínka na byt 3 + 1 na sídlišti "zdarma" za závazek deseti let v pracovním poměru, na vánoční kolekce, na pivo za dvě koruny a guláš se šesti za šest korun a na rekreaci v Bulharsku. Pro normalizační představitele, v čele s velmi inteligentním Gustávem Husákem, původně advokátem a politickým vězněm, byla konečnou metodou jak "uklidnit" národ to staré, dobré "chléb a hry". Ty hry byly v oblasti kultury představovány zejména seriály Jaroslava Dietla, které by například obyvatele Marsu přesvědčily o tom, že je zde vše v pořádku, na radnici i v nemocnici. Tenhle druh televizní kultury vykonal pro režim více, než celé ideologické oddělení ÚV KSČ. Pozadu nezůstala ani hudba. Vzpomínám živě na tříčlenný pěvecký soubor ÚV SSM s názvem Plameny, či soutěže o Zlatý palcát a samozřejmě i festival v Sokolově. Jenže v každém systému útlaku se vedle oficiální a propagované kultury vytvoří i kultura, kterou nazval Ivan Jirous Magor kulturou druhou. Mezi tuto druhou kulturu je možné řadit i písničkáře. Písničkáři se začali objevovat v šedesátých letech minulého století a jejich zlatá éra začala v roce 1968. Na Karlově mostě, v Platýzu, v divadle Maringotka zněly kytary, flétny a především písně, přetextované i původní. Symbolem konce šedesátých let byly květiny, láska a dlouhé vlasy. Na Karlově mostě i jinde zpívali a hráli Jaroslav Hutka, Hvězdoň Cígner, Zorka Růžová, Vladimír Veit či Petr Kalandra. V rozhlasové Houpačce zněly Pravděpodobné vzdálenosti, snad jeden z nejlepších textů, které od Hutky znám. Pak zarachotily tanky a po roce 1969 o písničkáře zájem nebyl. Jenže po upevnění normalizace lidé potřebovali slyšet, že není jen stanice Hvězda s Pavlem Liškou. Někdy v roce 1972 se písničkáři začali dávat dohromady a u zrodu Šafránu stál především Jaroslav Hutka, ale i Zuzana Michnová. Bylo to sdružení zcela volné, protože nějaká právní platforma v té době ani nebyla možná. Organizační a manažerské práce se chopil Jiří Pallas. Uměl nejen dát do jednoho vystoupení různorodé písničkářské povahy, ale uměl obejít režim i právně, když i při absenci různých úředních certifikátů dokázal, že písničkáři hráli po určitou dobu na základě regulérních smluv za peníze. Okruh Šafránu se postupně rozrůstal. Vedle Zorky Růžové, výtvarnice a autorky krásných textů, a Zuzany Michnové přibyly i Dagmar Andrtová - Voňková a ze Slovenska Zuzana Homolová. Samozřejmě nemohl chybět ani kníže českých písničkářů Vladimír Merta. Merta dokonce při svém pobytu v Paříži v roce 1969 vydal LP desku s názvem Ballades of Prague. Dalšími členy byli například Bohdan Mikolášek z rodiny evangelických duchovních, jehož píseň Ticho, věnovaná Janu Palachovi, mě dodnes mrazí. Mikoláškovi ji Státní bezpečnost nikdy nezapomněla. Samozřejmě byl členem Šafránu i Vlasta Třešňák, souputník Hutky, dále Pepa Nos a z mladších Oskar Petr, Petr Lutka, pro něhož skládal jeho kamarád Jiří Zych, či Jan Burian a Jiří Dědeček. Autor použil v první části knihy svou diplomovou práci včetně bohatého seznamu citací a literatury, jak to u dobré diplomky má být. Autor líčí ony krátké dějiny, včetně počátku pronásledování členů Státní bezpečností, až k zániku hnutí a nucené emigraci Hutky, Třešňáka, Veita či Mikoláška. Druhou část tvoří velmi dobrá obrazová a textová dokumentace. Ve třetí části klade autor členům Šafránu stejné otázky. Krom jiného se jich ptá i na vztah k undergroundu, kde Magor hlásal absolutní ignoraci režimu. Z většiny odpovědí vyplývá, že se obě hnutí spíš dost dobře neznala, či spíše nevyhledávala své koncerty. Je dobré, že nakladatel umožnil knihu o Šafránu vydat. Sdružení Šáfrán je sice poměrně krátkým úsekem dějin hudby v době nesvobody, ale rozhodně bychom na něj neměli zapomínat. Krom odporu proti režimu dalo sdružení vyniknout i mnoha vynikajícím uměleckým dílům. Sdílet na...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
Dubnové Notování
Ahoj Jano, jasna vec. Na FB jsme jako Kapela HRST ...
Dubnové Notování
Milá Hrsti, jste na FB? Nenašla jsem vás (na první...
Na Jihočeské Portě zvítězila dvo...
To je nádhera, Žíže gratuluji na dálku. Už jsem mě...
Dubnové Notování
Ahoj :) diky, ze jste byli tak vsimavy :) Nastesti...
Dubnové Notování
Každopádně souhlas. Ale nepodcenoval bych diváky, ...
Duben v táborské Univerzitě
Milý Spolektive, chválím tě, že své koncerty zapis...