FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Byl jsem pořádně překvapený, když mi Pavel Pokorný před dvěma měsíci napsal, že bychom se mu líbili na festivalu, který v sobotu 3.11.2012 napíše svoji poslední kapitolu. Po konzultaci tehdy ještě pouze s Nelou jsem naši účast potvrdil se smíšenými pocity. Především mě zarazil ten poslední ročník. Vím, festivaly vznikají i zanikají. Ale s tím zánikem odchází pokaždé kousek folkového nebe a stejně tak i života těch, kdo nám to „nebíčko“ připravují.

Divadlo ABC pořádá cyklus pořadů o hudebních legendách, bez ohledu na jednotnost žánrů. Tak se vedle sebe, samozřejmě nikoli ve stejný večer, na jevišti objeví Pavlína Jíšová, Pavel Bobek nebo duo Eva a Vašek. V neděli 21. října 2012 patřilo jeviště pražské kapele Klíč. Na rozdíl od jiných „žijících“ legend, Klíč ukončil před deseti lety svou činnost. Jenže letos je tomu 30 let, co se z původní „standardní“ folkové kapely Petrklíč stala kapela Klíč s velmi

Velkou zem na východě, která s námi do rozdělení státu sousedila, zná dobře málokdo z nás. Moje generace se učila povinně ruštině a trvalo dlouho, než jsem si tento jazyk „pokroku a míru“ zamiloval a pochopil, jak je krásný. Součástí té velké země byla i Ukrajina, jejíž nepatrná část byla dvě desítky let součástí naší země a dala vzniknout povýšení života jednoho bandity na nádhernou knihu Ivana Olbrachta. Ukrajina má bohaté dějiny, má vlastní krásný jazyk,

Možná si ještě někdo vzpomíná, že na konci letošního července probíhal v Náměšti nad Oslavou hudební festival Folkové prázdniny, o kterém se zde objevily tři články doplněné mými fotografiemi z prvních šesti dní. Dovolil jsem si je očíslovat jako první, druhá a třetí čtvrtina, ale ta závěrečná čtvrtá čtvrtina, popisující průběh posledních dvou dní, se tu už neobjevila.

Janouškovo Ústí, Muzikanti na plovárně, Muzikanti v Cakli – mnoho názvů měl a má festival konající se tradičně v Ústí nad Orlicí, avšak jméno nejméně, sedm a dvacetiletá tradice již o kvalitách tohoto podniku něco vypovídá. Posledních několik let, kdy se ještě koná ve sportovním areálu Cakle, je velmi vstřícný vůči dětem, které se mohou vyřádit na rozličných atrakcích a dávají tak možnost rodičům alespoň občasně si koncert nerušeně užít.

„Hospodine, pomiluj ny“ – hned první zahraná skladba, naše nejstarší duchovní píseň, dávala najevo, jakou cestou se bude ubírat výjimečný koncert skupiny C&K Vocal uskutečněný v poutním kostele Navštívení Panny Marie ve Skokách, dnes už vlastně neexistující obci spojené se světem jen dlouhou mírně se klikatící polní cestou. Místo odsouzené k zániku se slavnou a zajímavou historií.

Den s Jiřím Pavlicou, který letos připadl na středu 25. července, přiláká vždy na Folkové prázdniny vysoký počet návštěvníků ze všech koutů naší země. Ke smůle mnohých z nich se pro nepříznivou předpověď počasí přesunula scéna ze zámeckého parku do zámecké jízdárny, jejíž kapacita je omezená podle mého odhadu na nějakých 600 až 700 diváků a pořadatelé tedy musí předem ohlídat počet prodaných vstupenek.

Po předchozích dvou dnech pestrých na hudební i divadelní zážitky následovalo v Náměšti nad Oslavou ještě dalších šest dní, bohatých mimo jiné i na vzpomínky letošního léta. Však už od samotného pondělního rána nabízel program Folkových prázdnin nejrůznější dílny zaměřené například na ruční práce a vedle toho byly zájemcům otevřené i workshopy orientálního tance, umění hry na bicí a perkuse, fotodílna a jiné.

Je to neuvěřitelné, ale festivalu Prázdniny v Telči je třicet let. Rok 1982 zcela jistě nebyl rokem přejícím svobodě v umění. O to více je třeba ocenit každý pokus dát dohromady lidi se stejným názorem, hledající spřízněné duše a prostřednictvím hudby si navzájem předávat pocity a názory, byť jen letmým gestem nebo úsměvem. Před třiceti roky se o to pokusil devětadvacetiletý mladý muž Milan Kolář, zvaný Medvěd,

Když se řeknou Folkové prázdniny, vybaví se mi zámecký park v Náměšti nad Oslavou, který vždy v posledním červencovém týdnu vítá festivalové návštěvníky nejen na hudbu ze všech koutů světa. Jinak tomu nebylo ani letos, kdy se od 21. do 28. července uskutečnil již 27. ročník tohoto multižánrového festivalu, tentokrát s bariérovým přídomkem.

Ještě dlouho v čím dál teplejších jarních dnech nebylo jasné, jestli Folková růže nerozšíří smutné a v poslední době rychle rostoucí řady uhynulých festivalů. Dokonce se to – podle souvislostí např. s festivalem Zahrada nebo časopisem FOLK – zdálo pravděpodobné.Podle zdrojů blízkých epicentru byly všelijaké nápady, jak pokračovat a jaké – třebas dosti bizarní akce – by mohli nést v letošním roce název Folková růže.

Prázdniny začaly už po jedenadvacáté multižánrovým festivalem Okolo Třeboně. Od pátku 29. června po celý víkend se v kulisách historického lázeňského městečka opět rozezněla hudba a nechyběla řada doprovodných akcí včetně výstav, divadelních představení, autorského čtení a zábavných her pro děti i dospělé. Léto udeřilo plnou silou, teploty se vyšplhaly přes třicítku, přesto se v Třeboni už slavily Vánoce.

V srpnu 2006 byla otevřena kavárna Caféidoskop v Praze. Jedním z prvních pořadů, které jsem tam v uvedeném roce viděl, bylo pásmo Milana Dvořáka a Věry Slunéčkové Vyhnanec z Arbatu, v němž zněly písně, verše i próza Bulata Okudžavy. Loňského roku při procházce Českomoravskou vysočinou mi Milan Dvořák řekl, že Okudžava by si zasloužil ještě jeden pořad a to nejen proto, že Vysockému a Galičovi byly věnovány pořady dva. Výsledkem společné

Mediální informace chrlí jednu aféru za druhou, většina národa skáče, protože má rada fotbal a ti, kteří sedí, nejsou vlastenci a na stránkách Folktimu se debatuje o tom, zda Tomáš Klus je či není folkař. Stranou těchto událostí stojí v osadě Veleň, kousek od Prahy, malý domek se zahradou a v něm bydlí manželé Laďka a Jarda Budilovi.

Cesta, která 29. května přivedla textařku a písničkářku Ladu Šimíčkovou s hudebním skladatelem a rovněž i písničkářem Ivo Cicvárkem do brněnské hudební kavárny Café Práh pokřtít jejich debutové CD, byla především pro Ladu plná nových zkušeností a zážitků.Když se ale vrátíme na počátek toho všeho, kdy v první polovině loňského roku začala vznikat myšlenka o vlastní desce, vše se zdálo být neuskutečnitelným snem.

Stalo se zvykem oslavovat různá výročí, zvláště pak kulatá, přestože mnohdy vlastně moc důvodů k jásotu není. Ale Žamboši během své desetileté existence nezaháleli, získali Krtečka hned v následujícím roce po vzniku (2003), vydali dvě desky, získali za ně dva Anděly (deska roku 2006 a 2009 v kategorii Folk a Country) a poslední dobou si díky pár protestsongům na youtube našli širší posluchačstvo -  tudíž slavit rozhodně bylo co.

Už popáté jsme se letos dne 14.4.2012 sešli na Bobování v Hrobu. I tento rok se zde sešel velký počet lidí, dokonce si myslím, že o něco více, než předchozí roky. Atmosféra byla jako vždy perfektní a velmi příjemná. Hned na začátku jsme měli možnost vidět malého Danečka, který zvědavě postával v popředí u pódia, kde zkoumal odposlechy a reprobedny.

V noci po koncertu jsme si pustili cédéčko Na druhém nádvoří s pocitem, že budeme příjemně usínat. Omyl, celých těch osmatřicet minut nás drželo v plné pozornosti. Nepochybně se na těchto stránkách objeví recenze, deska se určitě zařadí k tomu nejlepšímu v letošním roce a osobně si myslím, že nejen to… Ale přesuňme se raději na začátek. Na nově se vyrojivších nákupních centrech bychom příliš pozitivního obvykle nečekali. Brněnská Vaňkovka má jednu obrovskou

Zpěvačka Radka Vranková, známá spíše jako Radůza, bude 16. března 2013 slavit kulaté životní jubileum. V roce 2004, kdy obdržela folkového Anděla, plnil její portrét stránky mnoha časopisů. Hovořilo se o ní jako o nástupkyni Hany Hegerové. Jenže od té doby uteklo několik let, Radůza je maminkou dcerky a synka s exotickými křestními jmény, vydala několik alb, poslední v roce 2010, a v důsledku zlé nemoci rok a půl nevystupovala.

Když mne organizátor plzeňského oblastního kola Porty Janek Eret pozval do poroty, trochu jsem váhal. Ne proto, že porotu čekal maraton devatenácti soutěžících – to jsem bral jako svou službu Portě, ale spíš proto, že dosud jsem různorodé kapely a písničkáře neposuzoval. Mám za sebou porotování spousty ročníků soutěže Zlatá struna, ale tam je to jasné – jeden každý soutěžící jednotlivec zahraje na kytaru a zazpívá dvě písničky, z toho jednu lidovou,