FOLKtime - Vaše brána do světa folku

„Háčku, nechlastej!“ trhám Tondovi od úst už zpola prázdnou lahev bílého Key-rumu. „Ty vole, von tam stihl půlku naklopit. Bez pauzy. Musíme bejt furt ve střehu! Kdo ho měl hlídat?“ ptám se a vtom mi dochází, že odpověď se mi asi nebude líbit. Taky že jo. „Je to tvůj háček, joudo, přece ty,“ směje se zlomyslník Páťa.

Hospoda „U čtyř stehen“ byla vskutku na světové úrovni. Pradědeček hospodské válčil na frontách velké války v Itálii,  na denním menu byla francouzská  polívka a španělské ptáčky a u rohového stolu posedávali dva Bulhaři a hráli domino. Klapání plastových kamenů na umakartovou desku stolu a praskání dřeva v těžkých litinových kamnech  byly také jediné zvuky, který dokazovaly, že je místnost skutečný a trojrozměrný prostor.

„Trampové! Zatracení trampové. A zrovna já je musím mít ve svým revíru!“ nadával jsem celou cestu k hájovně. Jsem tu sice nový, ale o tom, že tu mám nasáčkovaný ty pobudy mi někdo mohl říct. Hned zítra zajdu za Pepíkem, a ta jejich bouda půjde dolů. Pepa mě vyslechl, chvilku se drbal ve vlasech a pak mi oznámil, že traktor ani pilu nevezme a že vlastně žádnou čundráckou boudu bourat nebude.

„Do háááje!“ procedil huhlavě skrz téměř sevřené rty Vostrej. „Hm.“„Jo.“ Nikomu se moc dodávat nechtělo. Jen Lála si usrkla z hrnku a tiše se zeptala: „Fakt.. se už neozval?“ Zakroutil jsem hlavou. Nejen mlha se dá krájet. Ticho taky. Notnou chvíli jsme ho jen tak porcovali, než  vzal Vostrej do ruky kytaru a nad hladinu zatopenýho Žichovickýho lomu se do nočního ticha snesl první akord.

Žiju tady v tom sroubku, no, asi tak posledních dvacet let. Penzičku mám slušnou, jen za tenhle rok přidali dvakrát po patnácti kačkách, vobčas se přijde někdo ze vsi mrknout, jestli ještě dejchám, loni dokonce přišli s pugétem, že prej podle ouřadů je mi rovná stovka. Asi jo, když zavřeli dveře z venku, kouk jsem do vopčanky, to se kdysi nosilo místo těch plíšků na krku, vono fakt... rouná stovka. A to si já, dědek plesnivej, jezdím dolů do krámu pro rum,

Slunko stálo nad horama jako obrovskej rudej disk a nám končil velkej vandr po Nízkejch. Byly to krásný dva tejdny v kopcích, ale právě že už byly. Zejtra abysme slezli dolů a pak zkoušeli štěstí na stopu - nezbylo nám ani na vlak.

Pomalu jsem vystoupil z vlaku. Do odjezdu lokálky mi zbývá asi hodina, kluci jeli už včera a tak nemám do čeho píchnout. Zapadnu do nádražní restaurace, dám si pivo s mejdlovou pěnou a rozhlížím se. Tohle bylo vždycky ospalé nádraží, ale dneska tady prostě chcíp pes.Už se chci věnovat pivu, když do dveří vstoupí holka s báglem, rozhlídne se a když mě vidí, pohne trochu koutkem jako na úsměv a zamíří ke mně.

Sedm mlčících temných stínů se výhružně rýsuje kolem nešťastníka, který se zoufale šacuje a nesmyslně breptá. „Hned pardi, hned, chvilenku strpení.“ „Spěchej hombre, čas letí,“ pronesl do ponurého ticha muž s hvězdou na vestě. Zoufalec zrychlil tempo a vyděšenýma očima lapeného zvířete hledá skulinu mezi přízraky s rukama významně spuštěnýma. „Já, já je asi nemám.

Probudil jsem se už ve čtyři. Pršelo. Déšť drobně, ale pravidelně klapkal do dvojitého pláště stanu.Občasný závan větru přihnal ostré husté staccato, jako když hodíte hejnu slepic na zem hrst obilí. Měl jsem spoustu času. Nebavilo mne spát. Vůbec jsem poslední dobou málo spal. Strašně jsem záviděl okolním stanům.

Huck pomalu odvíjel z Berryho hlavy froté ručník, vlněný vojenský svetr, puntíkatý šátek, čistou ponožku a kapesník se zabalenou topinkou. Objevila se obrovská napuchlá tvář s kůží leskle opalizující. Mohutný otok zavřel Berrymu levé oko a stahoval koutek úst ke zvláštnímu úšklebku, napjatá kůže podivně zformovala i levé ucho, které směšně trčelo od hlavy jako u těch legrač-ních dětských hraček z ciziny.

Johny Červotoč se potácel po mýtině a teskně vzhlížel k noční obloze. Jindy chodíval lehce a bujaře, na putování temným lesem posilněn v hospůdce U ztracené ponožky. Táhla se za ním hořkosladká vůně piva, které mu příjemně žbuňkalo v žaludku. Dnes se v něm převaluje moře ovocenky, jehož vznik provázel šenkýř slovy: „Copak za to můžu? Pivo ještě nepřivezli. Napij se moštu a dej mi pokoj!"

„Jauvajsss!“ Jak může vyrůst uprostřed udusané pěšiny šutrák? A zrovna když tady šlapu já? Jestli si myslíte, že jsem pořádně sakroval, jak jsem si narazil levej palec, tak to vás teda pořádně zklamu. Za prvé jsem si začínal zvykat, protože za posledních deset minut to bylo potřetí, a za druhé - dobře mi tak! Ve skalách musí člověk koukat pod nohy a ne vejrat nahoru, kde co lítá. A tady toho lítalo!

„Neviem, čo je také krásne na jari,“ frfľal Frankie a škriabal sa po strmom chodníku štýlom ‚jeden krok vpred, dva kroky vzad.‘ „Aká jar? Veď ani snežienky nekvitnú,“ pripomenula Zuzka. Mala pravdu. Jar sa tento rok akosi pozabudla. O snežienkach sa nám mohlo iba snívať, hoci je ich po iné roky už bielo. Bielo síce bolo, ale od snehu, čo sa nie a nie odpratať z hôr. Decká sa radovali z jarných prázdnin, dospelí mali z tej bielej už depku a mne to bolo akosi fuk

Bude to starý příběh bratříčku. Starý a obyčejný. A stejné bude i poučení, které se dozvíš až na úplném konci. Bylo krátce po druhé světové válce a také po konci školního roku. Seděli jsme všichni tři na popelnicích, nohama klátili: nad dvorem zářil červenec a stejně horce planul i Jakubův obličej. Zdálo se, že letošní výprava nebude obyčejná.

Krisťák nám vždycky připomínal divého lesního muže. Ať vyprávěl anekdoty, nebo zpíval, dělal to všechno s takovým neopakovatelným divoušstvím, že jsme ho podezírali z černokněžnictví. Anekdoty vyprávěl čtyři hodiny nepřetržitě, to vám nelžu. A jaké! Znal všechny staré písničky a zpíval je svým nenapodobitelným basem.

Den byl jak vyšitej. Hmyz spokojeně předl svou letní píseň a Jarmila dožehlovala krajky na mý usárně. Hmoždil jsem se s leštěním nárazníků na káře (já nevím, co to je, že to u těch Mercedesů tak rezaví), ale sluníčko mě netrpělivě pohánělo – pospěš si, ty lenochu, všichni kamarádi již vhodili usárny do zavazadlovejch prostorů svejch vozů, jenom ty tady porád blejskáš a blejskáš…

Je zajímavý, jak chování nebo rozhodnutí jednoho jedinýho člověka dokážou v určitý chvíli ovlivnit osudy celýho lidstva. U vládců, diktátorů, filozofů a proroků to ani tak moc nepřekvapí, ale u celkem neznámýho a ničím jinak výjimečnýho člověka to zarazí. Ale může se to stát. Vím to. Od jistý doby vím, že kdyby ten praštěnej Česnek  dával ve škole víc pozor, mohly se lidský dějiny od určitýho okamžiku odehrávat dost jinak.

Klasický páteční večer v hospodě Na Žižkově v Malém Chlumci. Kam jen zrak dohlédne, všude zeleno-maskáčově. U pultu jsou jak vojáci vyrovnané US torny a od stolů se ozývá zpěv trampů s doprovodem kytar a dalších nástrojů. Luciano Pavarotti by asi koulel očima nad zvláštním sladěním těhle neškolených syrových hlasů, ale tady to nikomu nevadí.

Tříletá dcerka sleduje se zaujetím mé prsty. Utahují řemínky na usárně a sám pro sebe si funím. "A pavouci v tom vašem srubu jsou?" "Jsou." "Zima tam taky je?" "To víš, že je." "A smrad?" "Když sundá Slůně kanady, je tam i smrad." "A žížaly?" "Taky by se nějaká našla." "Fuj! A prašivky?" "Taky." "A jíte je?" "Když vaří Slůně, tak určitě."

Ještě zcela nedávno, v hebkém podletí, jsem věřil, že nejohyzdnější sběratelskou vášní na světě trpí můj přítel entomolog. Vídal jsem ho, jak s uštvaným výrazem v tváři a s nářadím, které již samo budilo odpor – zašlou vidličkou, rezavým nožem a olezlou lžičkou - se plíží po pastvinách a pustých nečistých místech a rozrývá hromady zvířecího a lidského trusu a z výkalů vybíral brouky. Tak jako jiný propadne osudově nešťastné lásce, tak