FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Již podeváté se začátkem srpna v hlineckém městském parku Na Drahách konal Folkový špekáček. Jde o jeden z menších letních festivalů, kde vystupují nejen zvučná jména, ale i zatím méně slavné či regionální kapely. Za celou dobu pořádání festivalu se místní potýkali s nepřízní počasí, podle ohlasů věrných návštěvníků byl tohle jeden z mála ročníků, ne-li jediný, kdy celý den svítilo krásné letní sluníčko. V rámci festivalu funguje i pár tradičních doprovodných akcí a zvyklostí, jako např.

Před nějakou dobou jsem dostal demosnímek s několika písničkami skupiny Marien a rychle jsem si z něj oblíbil Memento Mori – mezi ostatními se skladba tyčila nejméně o třídu výše. Hodně jsem písničku hrál v rádiu a zřejmě i na koncertech skupiny tahle skladba fungovala jako hit (jak jsem měl alespoň částečnou možnost i slyšet a vidět). Na zbrusu novém CD skupiny Marien tak tento hit zcela správně podle komerčních i dramaturgických zásad je umístěn jako otvírák,

Není tomu tak dávno, kdy se pubertální Muzika v Hrádku u Rokycan chlubila ještě mokrou občankou a už je z ní plnoletá slečna. Slečna, za kterou z celé republiky každoročně táhnou desítky brnkálistů, bouchačů, fučíků i prostých písňomluvců, stejně jako tisíce koukačů a ušinastražistů, zvědavých, který že z prvně jmenovaných se zrovna letos do její přízně vetře nesmyvatelně.

Probíral jsem se nedávno svou drobnou sbírkou plakátů a narazil mezi nimi na plakát festivalu z roku 1989, mého druhého roku v Telči. Pominu-li prvotní úsměv, jenž vyvolali různi ti Plíhalové, Redlové či Jíšové se sportovními čísly na prsou, připomnělo mi to pak zejména specifickou atmosféru prázdninových „folkových“ festivalů a to především pak těch mi nejbližších, spojujících mou lásku k hudbě a historii, festivalů konajících se v prostředí starobylých měst. Vedle multižánrových Boskovic a osudového města všech

Čas v Telči letí rychlým tempem jako všechno příjemné, na co po celý rok vzpomínáme. Než přejdu k popisu koncertů, nelze zapomenout na ty, bez nichž by od rozvoje elektroniky nebyly hudební zážitky dnes myslitelné. Těmito lidmi jsou zvukaři. S letní Telčí a koncerty na zámku je už řadu let spojeno jméno Jana Friedla, nenápadného muže, většinou v čepičce se štítkem. Tento zvukař má osobitý humor a pamatuje historie kapel i festivalů.

Přísloví o Svaté Anně se ráno 27. července příliš nenaplnilo, protože ve vzduchu bylo cítit, že bude zase jeden perný, či spíše parný den. The Beatles bohužel v Telči, ale ani nikde jinde již nevystoupí, ale parno odsunulo začátek Kocouří scény až na osmnáctou hodinu. Jak to bývá, účinkující jeli po stále více riskantní dálnici D1 a na rozdíl od Milana Chladila a kapely Bezefšeho

Před zahájením letošních, v pořadí sedmadvacátých, Prázdnin v Telči jsem si konečně vypůjčil knihu Františka Kožíka Město šťastných lásek. O co lépe se kniha čte, umí-li si čtenář pod místopisem představit skutečnou podobu města, v němž se děj této půvabné knihy ve dvou časových rovinách odehrává. Letošní festival začal jako vždy v pátek, který letos nesl datum 24. července 2009.

Osud a Jupp tomu chtěli, že jsem se stal na tři dny pánem Zahradní Kapličky, jedné ze scén největšího, nejen folkového festivalu. Dva dny byly soutěžní – vystupovali interpreti soutěžící o Krtky, třetí den byl recitálový. Přispěji tedy i já svým kouskem do mozaiky popisu Zahrady, jak se na FT skládá. Nakonec, každá ze soutěžících skupin měla i svůj recitál, který zase viděli a slyšeli kolegové, a tak můžete porovnávat dojmy.

V minulých letech jsem si po celodenním kmitání mezi třemi scénami Zahrady chodila do amfiteátru vyposlechnout jen některé interprety a vítězné sestavy Krtků. Letos, už při pročítání programu v Praze, jsem správně odhadovala, že na hlavních programech strávím daleko více času. A ráda. Vedle slavných legend žánru, začínajících v 70. až 80. letech minulého století,

Tam, kde se vrch Zebín nad městem Jičínem do výše čtyř set metrů nadmořské výšky vypíná a kde končí čtyřnásobné, čtyři sta let staré stromořadí devíti set lip, začínajcí na okraji historického centra města, tam stojí Valdštejnská lodžie. Tuto pozoruhodnou stavbu a přilehlý park zvaný Libosad, nechal v posledních letech svého života vybudovat generalisimus Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna

Kdybyste měli možnost spatřit festival Zahrada z perspektivy ptačí, viděli byste pod sebou obrovské mraveniště. Na cestičkách spojujících zámek s kapličkou a amfiteátrem proudí zdánlivě chaoticky stovky pestrých „mravenečků“ a tohle hemžení neustává ani po západu slunka. Poslední opozdilci, uléhající za jitřního šera, střídají první „skřivany“ rekrutující se většinou z řad těch nejmladších

Trampský odpolední večírek, probíhající na nové scéně Terasa, mi dodnes zůstal vězet v paměti jako takřka jednolitý, velmi příjemný blok pohodových písniček. Aniž bych musel rozpitvávat detailně jednotlivé skupiny. Nejprve k Terase samotné, která nahradila bývalou, od dění poněkud odříznutou, Radnici. Umístění nové scény v areálu amfiteátru na horní plošině za stánky vyvolávalo dopředu spíše obavy. Nicméně opak se stal pravdou.  

Každoročně léto láká k objevování nových zážitků a málokdo asi odolá, aby si pro sebe nenašel kousek něčeho pěkného. Přestože způsoby léta v posledních letech díky klimatickým změnám můžeme nazvat poněkud nešťastnými, pořád zůstává prostor pro okamžiky, které jsou pro mnohé spíše těmi šťastnějšími. Já jsem  si letos pro sebe objevil krásný malý hudební festival, který v areálu na „Letním“ v Mariánském údolí u Olomouce pořádá Aleš Kubis alias Quack

Na Portě jsem strávila jen pár hodin v neděli odpoledne. K popisu prostředí a organizaci, kterou popisuje kolega Miloš Keller ve svém článku, se mohu jen připojit. Oproti loňskému ročníku se zkvalitnil informační systém, zvýšila se úroveň tištěných Portýrů. Porta se prostě v Řevnicích znovu našla a zabydlela. Takový na mě udělala dojem, když jsem v neděli kolem třetí hodiny vystoupala do areálu Lesního divadla. Bylo plno a na podiu se právě chystalo vystoupení poroty v čele s předsedou Wabi Daňkem, s Pavlínou Jíšovou, Lubošem Stráníkem, Tomášem Berkou a moderátorem Zdeňkem Schwagerem.

Jistě někdo napíše ucelenou reportáž z druhého ročníku Porty v Řevnicích, ale když už jsem se dostal do areálu na novinářskou akreditaci, cítím za povinnost, a to za povinnost příjemnou, předat alespoň pár svých postřehů ze dvou večerů. Jednak jsem rád, že se Porta v Řevnicích už zabydlela. Bylo plno a sluší jí to tam.

Jako náplava od tří let usazená v Praze, a že už to je nějakej ten pátek, jsem o krásném parku Podviní v pražských Vysočanech neměla vůbec tušení. O tom, že se v kulisách zdejšího kamenného hradiště koná folkový festival, jsem se dověděla náhodou teprve vloni. Přitom letos, ve čtvrtek 11. června, tu Odbor kultury Prahy 9 pořádal již 6. ročník. Tedy dobře utajený festival, ale jen pro mě. dejší občané o něm vědí a každý rok jej pravidelně navštěvují.

Uspořádat festival je kus krásné, ale těžké práce. Krom organizačních příprav a dramaturgie jsou rozhodující především peníze, kdy nelze spoléhat na příjmy ze vstupného. Ochota darovat peníze jen za cenu snížení daňového základu nepatří v současnosti k aktuálním otázkám, spíše naopak. Na Letní scéně v těsné blízkosti Slavína na Vyšehradě proběhlo sedmnáct večerů festivalu Vyšehraní.

Přemýšlela jsem, jestli psát nějakou dojmologii z naší akce Písničkáři sobě, která se uskutečnila 18. května v AC klubu v Hradci Králové, aby to nevypadalo a nevyznělo že se chlubím vlastním peřím a mastím si ego…, ale přeci jen mi to nedalo a pokusím se být aspoň trochu objektivní a z několika úhlů přiblížit a zhodnotit průběh festiválku. Po pravdě řečeno, nevěřila jsem, že se Písničkáři sobě povedou zorganizovat. Na poli hudebním mám minimální zkušenosti, na poli pořadatelském naprosto žádné. Dvě noci před akcí jsem pořádně nespala a přemítala o tom, jestli jsme

Je možné si koupit lístek na koncert jediné skupiny a přitom si plnohodnotně vychutnat slibovaný blues-folk-jazz-šansonový program? Ano, alespoň v případě nového uskupení Jamajz to možné je, protože tvrdé jádro tvoří ostřílení muzikanti, kteří jsou ve výše zmíněných žánrech jako doma. Pevným základem tohoto uskupení je ostravský bluesman Pepa Streichl, kterého není potřeba dlouho představovat. Jeho syrové písně se posluchači dokážou dostat hodně hluboko pod kůži. Na koncertě Textové dílny, který patřil k vrcholům minulé Zahrady 2008, si Streichl zkusil spontánní jam

V neděli 17.5. zněl ostravský klub Templ v rytmu modré trávy. Karvinská kapela Křeni si jej zvolila jako místo jednoho ze tří křtů svého 4. alba. Ač patří mezi špičky českého bluegrassu, do povědomí posluchačů se snadněji dostávají v zahraničí, kde sbírají ocenění - teď zcela čerstvě na festivalu v nizozemském Voorthuizenu opět 3. místo (jako před dvěmi lety). U nás se také častěji objevují na festivalech, než v samostatném koncertu a příznivci někdy nezaplní beze zbytku ani menší klub. Kapela v nezměněném složení inovovala alespoň postavení. Michal Wawrzyczek začal