FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Nevím, jak je to dlouho, ale asi už dost, kdy jsem scapolu s asi dvaceti diváky v KC Zahrada vytleskával mladou zpěvačku s nádhernýma tmavýma očima a akordeonem. Přidávala mimo jiné píseň, kde se zpívalo „Můj děda z kola seskočil před prázdnou kašnou na náměstí. Na lavičce chleba posvačil, seřídil hodinky na zápěstí. A čápi z komína vod cihelny, zobákem klapou, asi jsou nesmrtelný.“

Nevím, kolik čtenářů FOLKtimu zná Hanu Robinson? Své moravské příjemní Trčalová před časem změnila sňatkem s cizincem. Hana je mladá žena, která dost prožila. Vystudovala klavír na Berkley College v Bostonu, bez „sponzorských darů“ bohatých rodičů, živila se hraním na klavír v hotelu, zdolala několik horských vrcholů v různých částech světa.

Hudba pro děti je zřejmě stále lákavým segmentem tohoto média. Možná je to jen kratší vlna způsobena rodičovstvím husákových dětí, ale každopádně je příhodná vzhledem k nedostatku vhodné nabídky. Médiu ještě donedávna dominovaly Dáda, přílepky dětských filmů z provenience Spokojených států a v tom nejlepším případě rozverné skladby dvojice Svěrák, Uhlíř.

Bluegrassovou skupinu Blanket (vzniklou v osmdesátých letech minulého století) zná snad každý, kdo u nás o tomto žánru ví alespoň něco – přesněji řečeno, zná nejspíš písničky z kazety, která vyšla v roce 1991. V tehdejším obsazení kapela díky své instrumentální virtuozitě, skvělému vícehlasému provedení gospelů a spirituálů (píseň První půjdu dál vyšla i na výběru z Porty 1987) a v neposlední řadě i kvalitním textům patřila mezi naprostou špičku.

Znáte to: tzv. „zamítnutí odkladem.“ Někdy ale je žadatel urputný anebo zamítnutí odkladem nezná. Pak se ze zamítnutí odkladem stane „mrtvý brouk“ nebo „zarputilé mlčení.“ Ve většině případů se tímto trestá (o kom se nemluví, jako by nežil), ale někdy je možné mlčením jen zbytečně neupozorňovat aby se neškodilo, když věc sama není zlá, jen jaksi… kdesi… cosi… Ano, Cosi. Cosi obtížně uchopitelné a definovatelné.

Pokusit se zpochybnit kvality Devítky je ošidné nejen proto, že Devítka je už trochu i kultovní kapelou, ale i proto, že je de facto také Žalmanovou doprovodnou skupinou. Pokud ale na analýzu tvorby Devítky půjdeme právě z této strany, vyjde nám, že právě „žalmanství“ je nakažlivé. Pavel Žalman Lohonka působí na naší folkové scéně násobně déle než Devítka a jeho přínos ke kultivaci a rozvoji nejen folku původního, autorského, ale i folklórních prvků ve folku

Už nějakou dobu jsem na rozpacích z moderní české country. Copak ta tradiční, ta žije z odkazu Greenhornů a Rangers, moderní americká country si žije svým popovým životem a nedaří se jí transplantovat ani pomocí českých verzí do našeho hudebního prostředí (publikum nadšeně tančící u jakékoliv písně Michala Tučného v podání jakkoliv (ne)kvalitní kapely prudce chladne při aktuálním americkém hitu s českým textem, bez ohledu na to, jak je zahrán – neb ani originál

Už se tak nějak stále častěji přistíhávám, že mám tendenci začínat recenze slovy „Tvorbu XY sleduji už dlouho“. Jednak jsem tak starý (a ještě ne tolik sklerotický), jednak ale spíš daleko pravděpodobněji prostě dlouholetá trpělivá práce přináší po letech zasloužené ovoce. Pětník byl dříve Pramínek a pak Medard (Honza Hučín promine, mě to prostě tak přijde, i když on by mi odargumentoval jak a v čem byly soubory

Na naší folkové scéně, v kategorii písničkářů, se blýská na lepší časy. Po několika veselých osobnostech se dostavují i písničkáři vážní, ne však depresivní, současně však srozumitelní a ne zbytečně komplikovaní. Po Honzovi Řepkovi, který ale navázal na tvorbu dua Nestíháme, vydává svou v podstatě první (i když v pořadí druhou, první byly písničky Jaroslava Ježka) sólovou desku i Jan Matěj Rak.

Bezefšeho je další skupina, u které se potvrzuje úsloví „hrát, hrát, hrát“. Od prvotní trochu nesmělé orientace na spirituály skupina vyrostla v sebevědomé (a početné) těleso, které už nezaujme poselstvím – „podívejte se, jak jsme osobití“ - ale jednoznačně dává na pódiu (a i na nejnovější desce) najevo: „Tady jsme páni my.“ A tím tady míním jednak hudební prostor, ve kterém se pohybuje, jednak to, že dokáže posluchače při živém

V jedné recenzi jedné aktuální desky jsem se přiznal, že jsem hledal své recenze předchozích desek příslušné kapely, abych mohl fráze a obraty opsat, a musel jsem přiznat, že se kapela tolik zhoršila, že jsem musel vymyslet bonmoty nové. To Květy nezklamaly. Na své desce V čajové konvici, která má na obalu kus koně a uvnitř písničku o medvídkovi či kočičce, zůstaly věrny všem svým neřestem.

Nějak se nám zase roztrhl pytel s irskými skupinami a písněmi. Je to rozhodně lepší, než folkloteroristé, ale co je moc, to je o nemoc. Navíc kvalita produkce tak nějak s dalšími a dalšími deskami celkově klesá. Když člověk slyší jednu kapelu napodobující Iry za rok, řekne si ok, supr, že sem někdo tu muziku přináší. Když jsou tři, tak trochu srovnává a konstatuje, že až tak inspirativní a barevná ta irská muzika není a když jich slyší pět, tak mu dojde,

Koňaboj mi před pár lety udělal velkou radost. Škoda, že pánové a dáma neumějí držet slovo. Nedá se nic dělat, máme je tu zpátky s CD Zdálo sa ně, zdálo. Říkal jsem si, když jsem se tuto novinu dozvěděl, že při návratu budou plni sil a decibelů, basové kytary budou dunět naplno a vůbec to bude celé hodně echt folklórní.

Krátká deska – krátká recenze, nic nenaděláte. Osudy a tvorbu plzeňského Jolly bandu sleduji více či méně zblízka a více či méně pozorněji už delší dobu. Vždycky vypadal a zněl slibně a vždycky se pak tak nějak vytratil, aby se po čase zase objevil. I CD natáčel, tuším, vždy spíš jako maxisingly s polovičním počtem písniček, nikoliv ale v poloviční kvalitě.

CD Hromosvodu mám od loňského podzimu a střídavě putuje mezi rádiem a domovem. Od počátku jsem měl v úmyslu o CD něco napsat, od počátku jsem byl přesvědčen, že se jedná o desku na naše poměry ve folkovém rybníčku či folkrockové bystřině nadprůměrné, ale stále bylo pro mě nějak neuchopitelné. CD bylo i jedním z mých tipů při hlasování o folkovém Andělovi, ale jeho nešťastné načasování na podzim (jakkoliv se jmenuje Zimní čas) zřejmě způsobilo, že si ho moji kolegové nepovšimli a volili tradiční a vyzkoušené hodnoty.

Teď skoro lituji, že jsem desku Jananasu hodnotil bezprostředně hned po prvním poslechu. I tak jsem mu dal 8 bodů a tak bych asi moc možností přidávat neměl. Teď bych byl tak na 12-13 bodech. Z deseti. Má vůbec cenu po tomto úvodu v psaní pokračovat?

Tuhle desku jsem vzal do ruky několikrát, několikrát naposlouchal, několikrát začal psát recenzi a několikrát obojí odložil. Pořád jsem si nebyl jist, jestli slyším to, co na desce má být, jestli neslyším třeba jen základy a někdy zmizely dvě až tři další stopy záznamu, které se nesmíchaly, nebo co. Ale asi to tak opravdu je, jak má být.

Album Jananas získalo přívlastek přelomové. Vydalo se totiž do světa na Silvestra loňského roku. Přineslo to dvě zajímavé skutečnosti. Jednak folková sekce Akademie populární hudby ve folkovém žánru stihla Jananas nominovat do trojice nejúspěšnějších desek roku 2010 a jednak je to zřejmě poprvé, kdy nominaci na Anděla získala deska v okamžiku, kdy ještě nebyla ani pokřtěna.

Katka Garcia bývá vydávána za, svým způsobem, jistý zjev na naší folkové scéně. Popravdě řečeno, není to ani tak Katkou G., jako spíš stavem naší folkové scény. Tento hudební „zjev“ u nás v současnosti trochu chybí, její předchůdkyně (jakkoliv na ně nenavazuje) jsou již v důchodovém věku (umělecky i fakticky) a navíc stejně plagiovaly převážně české hudební kořeny.

Nazvat album písniček pro děti Bongo BonBoniéra je opovážlivost hraničící s popotahováním za náznaky mravního narušování. Děti nejsou pitomé a vtip, ve kterém se tento výraz používá, si bleskově vygůglí. CD je ovšem kompilací 17 písní 17 interpretů, kteří ve svém repertoáru nějakou dětinskou píseň mají. Ano, není to překlep, opravdu ne dětskou nebo pro děti, ale dětinskou.