FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Jak jsem to napsal do jedné věty u hodnocení desek ve Folktimu? No, pro přesnou citaci se tam mrkněte, v kostce řečeno to byl mírný údiv nad tím, že se po letech hudebně s Ivo Cicvárkem shodnu. Shodou okolností moje první folková recenze pro magazín Internetfolk (dejmupámbuvěčnouslávu) byla právě recenze jeho desky se skupinou Oko, vyjádřil jsem v ní překvapení, jak je to deska bezvýrazná a v manýrách se válející (něco takového jsem si dovolil asi jako první recenzent ve folku vůbec

Slýchával jsem jeho jméno po hospodách, na boudách, u ohňů… Ve východních Čechách byl v podstatě modla. Nahrávky jeho písní se předávaly z člověka na člověka na x-krát přehraných kazetách, staří pardi vzpomínali a my mladší jsme okoukávali od nich jeho písně. Ne, nestalo se to před půl stoletím, dokonce to už bylo skoro v tomto tisíciletí.

Snad fenomén zveřejňování a kupování jednotlivých písní na internetu vede k tomu, že se začalo objevovat stále více tzv. "maxisinglů", tedy CD s třemi až pěti písněmi. Vždycky jsem říkal, že by interpret měl využít plochu CD, aby (za ty prachy) posluchač dostal příslušnou hodnotu, a ne obligátních elpíčkových slabých 40 minut, tedy 12 písní, a že když na 70 minut nemá, tak ať raději nic nevydává. Toto je ale opačný pól - interpret je soudný a ví, že i na těch 12

Název není přesný - jedna kompilace a jeden sestřih ze šňůry koncertů by měl znít přesně. Mohlo by se zdát, že nic není od sebe vzdálenějšího, než tyto dva typy edičních počinů, ale pravda je opakem - oba mapují určité období dotyčného interpreta, byť v případě Pavla Wožniaka a skupiny Kontrast je to sbírka studiových nahrávek za desítky let

Mohlo by se zdát, že se Honza Žamboch chce zařadit mezi mnohé světové kytarové hvězdy, které se po letech služebního hraní ve špičkových hudebních tělesech chtějí ukázat také ve vlastním projektu. Proč však vsetínský hudebník, vždy plný zvláštní osobité poetiky, přináší toto album, které nazývá zcela technicky Kytara a Les, když je frontmanem nepřehlédnutelných Žambochů a výhradním autorem repertoáru, který na první poslech přesahuje běžnou žánrovou šeď?

Když se řekne, že je někdo na scestí, představím si člověka, který opouští cestu (ať už skutečnou či obraznou) a vrhá se do míst, která jsou neprobádaná, nebo (pro osobu na cestě) nehostinná či špatná. Zajímavé je, že jsem nikdy neslyšel nikoho pojmenovat případný návrat na tuto cestu – že by někdo byl třeba na vzcestí?

Druhá záslužná edice, pokoušející se dokázat, že folk žije, se také tak jmenuje (první je Studna neobjevená, jíž vyšly už dvě desky, a která mapuje ještě víc začínající interprety). Na prvním díle tohoto CD jsou spíše ostřílení interpreti, a aby nebyly problémy s autorskými právy, a snad i proto, aby to nebyl obyčejný komerční výběr z již vydaných alb, obsahuje pouze dosud nevydané a nově v jednom studiu natočené nahrávky (jen Žalman nic v šuplíku neměl a přebíral,

I v případě trampsko-countryových alb, tak jako v případě alb folkově folklórních (Strašlivka, Happy to meet, Zuzana a spol.), se mi spojila dohromady k srovnání trojice desek: Kožený hrdla (Už nejsem bouřlivák), KV Expres (2004-2012) a Gladly SW (Chleba z domácí mouky). Gladly S.W. přišli s druhou deskou a s ničím novým.

Vždycky si říkám, že bych z každého alba měl vyvařit jeden článek, ale pak se mi desky tak nějak spojí do celků, které je lépe popsat pohromadě, protože je to i návod ke srovnání postupů a přístupů. Tentokrát se mi takto sešla a spojila tři alba: Zuzana a spol - Láska je ráj, Happy to meet - Haifara a Strašlivá podívaná - Tady a teď.

Název Volupsije je údajně jihočeská výzva k oloupání brambor (oloupej si je), ale také by to mohla být výzva k samostatnému oloupení (olup si je… sám) - to mě napadlo po poslechu desky Kocovina. Možná, že kocovina z toho, co udělali, už na Volupsiji přichází taky.

V nakladatelství Galén vydal Vladimír Veit nové album, pro které zhudebnil devatenáct básní Jana Skácela a podle té úvodní ho nazval Rosa Coeli. Za vlastního kytarového doprovodu je také nazpíval, když se v sedmi titulech k němu pěvecky připojila třináctiletá Adélka Řezáčová. Podle Vladimírova vyjádření to je nadaná zpěvačka a akordeonistka s literárními ambicemi, jejíhož čistě znějícího hlasu je zde využito především u básní určených dětským čtenářům.

V posledních desítkách let jsem konstatoval s každým novým albem Kamelotu (a Romana Horkého), že seká písničky jako Baťa cvičky. Nic víc proti té produkci nešlo říct - Kamelot (a Roman Horký) objevil úspěšně fungující hudební i textově tématický model, na nástroje hrát umí, tak proč přepřahat za jízdy. Různé změny, které za ty desítky let proběhly, byly spíše v oblasti obchodní image (vzpomeňme na období, kdy vydavatelská firma se rozhodla prosazovat

Z Jindry Kejaka mohl být už o deset let dříve Tomáš Klus (= Pavel Horňák českého folku), kdyby se snažil. Zpočátku se snažil, mediálně byl vidět, diskutoval k recenzím, ale pak natočil píseň, ve které zpívá, jak se loučí a odchází a tím si to zkazil. Všichni to tak nějak vzali vážně a přestali ho sledovat. A tím zamířil na dráhu standardního písničkáře, který čas od času vydá desku, nijak moc svou tvorbou neuráží ani neprovokuje a je příjemným vyplněním mezery mezi dvěma skupinami na festivalu.

Jsou desky, které člověk vyposlechne, ohodnotí a tak trochu odzívne a myslí si, že jsou za ním. Pak sleduje, jak kolegové z desky omdlévají a protože deska rozhodně nepřináší na první poslech žádné inovativní postupy, začne mu to vrtat hlavou. Začne se k desce vracet a hledat, co způsobuje orgasmus kolegů, vedoucí až k navrhování na ocenění nejrůznějšími nadpozemskými tvory. A bohužel, stále to nenachází.

V časově nevýznamném rozestupu jsem poslouchal desky Lady Šimíčkové a zde předmětné Lucie Redlové a uvědomil jsem si, jak je důležité moci se opřít o zkušeného a současně ale rovnocenného hudebního partnera, který ví a umí, ale nechce za každou cenu zářit, a jak je naopak těžké ustát celou desku sama, i když s doprovodem, u něhož ale nejsou zřejmé hranice ambicí.

Dost mě vyděsil název desky Metamorfózy ve spojení s tak přírodním názvem skupiny, jako je Ořešák. Skupina se jmenuje poměrně originálně a desku si pojmenuje frázovitým slovem, pod které umělci obvykle skrývají dílo typu "pejsek s kočičkou vařili dort". Neboli umělec neví čí je a co umí a chce předvést, že je všech a umí vše.

Velmi přesně si pamatuji na svou úplně první folkovou recenzi, tehdy ještě pro server Internetfolk. Byla to deska Ivo Cicvárka a jeho projektu Oko. Zřetelně si pamatuji na své zděšení po poslechu, jak sebestředná a nesdělující deska to byla a naplno, bez zábran, zvyklý z rocku a popu, jsem to i napsal, neznaje folkové zvyklosti a klišé zalamování palců a poplácávání po ramenou. Také si pamatuji na intenzívně překvapenou reakci Ivoše, který nebyl snad ani tak

Už delší dobu mi nějak vychází, že slabiny (ale i silné stránky) se nejlépe ukazují na příkladech. A příklady se nejlépe dávají pomocí srovnání. Posluchač je pouze naveden: Poslechni si to a pak si to sám srovnej. A tak vám nabídnu trojici alb, z nichž každé by ve své nevýraznosti beznadějně zapadlo, uvedena však do kontextu mají své místo.

Opět se mi dostaly do ruky tři desky obsahově, výrazově i tématicky podobné – inspirované historickou muzikou. Každý se jí ale zmocňuje jinak, což hovoří jednak o síle té muziky a inspirace z ní, a také o umu níže zmíněných kapel – že dokáží z daného etnického či historického schématu, jakkoliv odlišného, vykřesat když už ne nic nového, tak aspoň zajímavého a strhujícího. Poznamenávám, že všechny tři kapely se na svých deskách inspirovaly spíše tou mírnější,