FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Letošní dva soutěžní dny se lišily především počasím. Ten druhý, propršený, se podepsal i na počtu diváků v hledišti. Naštěstí neměl vliv na průběh samotného klání. Byť soutěžit v hudbě je obludné, přesto spolurozhodování diváků o výsledku zvyšuje jinak menší atraktivitu vystoupení méně známých interpretů.

V sobotu 4. června jsme si užívali v pravdě letní slunečné počasí bez mráčků. Ale přesto, našli se mnozí, kteří po nějakých těch mracích zatoužili. A tak jsme se navečer sešli v pražském Žižkovském divadle, kde Mraky baref, třetí řadové cédéčko, se chystala pokřtít skupina Bezefšeho. A jak je křtila? No, samozřejmě, mraky barev! Pokud si pamatujete na křest prvního CD Libo-li… z roku 2004, kmotrami prvorozeného cédéčkového miminka byly maminky členů Bezefšeho.

Byl jsem docela zvědav, jak se vyřeší soutěž na ústeckém mezinárodním finále Porty, když finále české letos ještě nebylo. Na druhou stranu, přesun na červen byl určitě dobrý tah – jakkoliv opticky hlediště víceméně zelo prázdnotou, tak lidí bylo asi víc než by se vešlo do Řevnic. Ústecké letní kino je krásné, ale je prostě obrovské.

Poslední víkend v květnu ožila Pražská Bohnická léčebna již dvacátým ročníkem festivalu Mezi ploty. Areál, který je tak trochu městečkem sám pro sebe, se zaplnil hudbou, divadlem, tancem, výtvarnem a celou řadou stánků. Ve dvou dnech si návštěvník mohl vybrat mezi téměř 11 scénami, kde se střídali umělci všech žánrů.

V době útoku nezletilých a mladistvých Superstarů na horu zvanou Sláva je vzácné, že existují lidé, kteří věnují vítězi soutěže mladých zpěváků a autorů nanejvýš jízdní kolo a možnost si zazpívat na festivalu, kde neburácejí desítky tisíc diváků. Mezi takové lidi patří i Jiří Hopp. Před dvaceti roky založil festival Folkový kvítek jako příležitost pro mladé autory a interprety

Věřit nebo nevěřit na osudová setkání? Víra je zde patrně bezvýznamná, protože k setkání buď dojde, nebo nedojde. Důležité je, zda se v důsledku setkání někdo či něco narodí. Každopádně setkání jedné krásné, vysoké a nepřehlédnutelné mladé ženy a dvou mužů počátkem sedmdesátých let minulého století založilo jednu slavnou hudební historii a bez rozpaků lze říci, hudební legendu.

Dost lidí si možná myslí, že zpívat a capella znamená zpívat bez kapely, zejména proto, aby se ušetřilo za nástroje a pokud některý hlas odejde, čeká „za plotem továrny“ jiný hlas. Jenže to není tak úplně, či spíše vůbec pravda. Zpívat a capella znamená zpívat v kapli, kde nebyly nástroje povoleny, a mohl znít jen lidský hlas.

V pátek, tradičně zvaný Velký a připadající tento rok na 22. 4. 2011, krom padání teplotních rekordů lidé opouštěli Prahu i její satelity, aby zaplnili již tak přeplněné výjezdy na směr Velikonoční svátky. Navzdory uvedeným faktorům se večer v klubu Na okraji v Hovorčovicích u Prahy konal koncert a další z dlouhé šňůry křtů desky To si piš… kapely Pavlína Jíšová a přátelé.

O předkolech oblastní Porty v Praze, ze kterých vyšla jedenáctka soutěžících pro pražské finále, konané 13. dubna ve Mlejně, jste si nedávno přečetli v podrobné reportáži Miloše Kellera. Zakončil ji optimisticky: „Onoho 13. dubna nás myslím čeká příjemný reprezentativní večer a velmi těžké rozhodování“.. Tím nás myslel porotu finále, Irenu Budweiserovou, Martinu Spurnou, Honzu Dobiáše, Petra Gutha a svou maličkost.

Třetí čtvrtek v měsíci tentokrát připadl na 21. dubna, a proto se tento den uskutečnilo další setkání folkových nadšenců v Doli klubu v Pardubicích. Role hostitelské se nyní chopili samotní pořadatelé Ondra Podeszwa a Ondra Víšek, kteří večer nakopli se svou kapelou Balzamína. A z dalekých jižních krajů přicestovala živelná Epy de Mye. Balzamína patří mezi kapely nastupující mladé generace. Skládá se, jak už jsem uvedla výše, ze dvou Ondřejů – Ondřeje Víška a Ondřeje

Kamelot znám od jejich začátků, třeba ve Svojšicích patřil vždy mezi očekávané vrcholy festivalu a nebyl problém si i klidně celou noc zpívat s Bůčkem a dalšími pod lampou… čas neúprosně letí, spousta věcí je nevratně jinak, krásné vzpomínky naštěstí zůstávají.

Jsou chvíle, kdy se přes veškerou kritiku člověk přesvědčí o prospěšnosti televize. Nedávno jsem v časných ranních hodinách přepnul na ČT2 a na obrazovce zpívala zajímavá krásná černovláska doprovázená kontrabasem a saxofonem. Vše se odehrávalo v Balbínově poetické hospůdce, ovšem bez diváků. Po chvíli jsem zjistil, že sleduji koncert Hany Robinson. Zjistil jsem si, že se nejedná o cizinku žijící v Praze.

Setkání dvou generací nebývá pokaždé šťastné, ale povede-li se, stojí za to. Tak tomu bylo před pěti lety, kdy se dali dohromady Luboš Pospíšil a Bohouš Zatloukal na straně jedné a Ondřej Fencl na straně druhé. Do té doby o třicet let mladší Ondřej Fencl v podstatě tvorbu Luboše Pospíšila a Bohouše Zatloukala neznal. Po diplomatických jednáních na „nejvyšší úrovni“ se znovu narodila kapela 5P.

Severočeská skupina Bob a Bobci už nějaký čas bohužel hraje bez svého kapelníka Boba, který před čtyřmi lety odešel do hudebního nebe. Říká se, že vše zlé rodí i něco dobrého. Nebudu polemizovat nad tímto rčením, faktem ale je, že se kapela rozhodla rok po oné smutné události svému bývalému kapelníkovi uspořádat malý festival. A aby se neohlížela jen do minula, spojila to v dalších letech i se sbírkou pro někoho, kdo potřebuje pomoc do dalšího života.

Co na Apríla, když je hezky, ideálně se cestou na pivo stavit na folkovém koncertíku. Písničkářské sdružení SPOLU není zatím nijak moc známé, nicméně spojuje tři velmi zajímavá jména: Monty, Arnošt Frauenberg a Jan Žamboch. Dohromady je svedla náhoda jménem Textová dílna Slávka Janouška, kde se všichni potkali, a i když je Monty z tohoto pohledu „začátečník“, zdárně se mu daří dotahovat náskok kolegů na českém folkovém nebi.

Den po aprílu, který byl ozářen jarním sluncem, se v Salesiánském divadle konalo tradiční jarní setkání členů Jonáš-klubu. Tentokrát ale vlevo od pódia stála kulatá nádoba s nápisem "volby", což setkání spřízněných duší poněkud odlišilo od ostatních, kterých se pravidelně a velmi rád zúčastňuji. Jak řekl úvodem předseda klubu pan Bohuslav Šír, členové klubu se sešli především na výroční schůzi spojené s volbou výboru. Nicméně bylo vždy tradicí, že součástí

Na první jarní den 21. března jsme v AC klubu v Hradci Králové uspořádali desáté jubilejní Písničkáře sobě. Tentokrát vystoupili muzikanti, kteří měli mezi obecenstvem největší ohlas a jeden zvláštní host, který k nám vážil tříhodinovou cestu až ze Vsetína. Opět jsem tři noci nespala z obavy, zda se vše podaří, jak má. Zbytečně. Lidí se do sálu nahrnulo mraky, většinu z nich jsem viděla poprvé.

Kapitán Kid, Miki Ryvola, Roman Horký a Pacifik, křest zpěvníku Poselství Wabiho Ryvoly a křest CD 19 ztracených písní Wabiho Ryvoly. To vše v jednom večeru, na jednom pódiu v pražském divadle Gong ve středu 23. března 2011 v pořadu Pocta trampské písni s podtitulem Ozvěny osadních ohňů. Pro neznalé - stejně jako podtitulek se nazývá i pravidelná každotýdenní trampská hodinka v Country rádiu, kterou moderuje a připravuje Tony Linhart.

Kalendář sice jaro ještě neukazoval, ale ve čtvrtek 17. března padal první jarní déšť. Den byl ponurý, nebránilo to však dalšímu folkovému koncertu v Doli klubu v Pardubicích. Tentokrát bylo na programu Duo Ťuk a Marien. Přemýšlela jsem, jestli vůbec je v pořádku sepisovat dojmy z koncertů muzikantů, kteří mě vlastně před čtrnácti dny hodnotili coby porota na Portě, ale takové jsou paradoxy života a folkové hudby.

V sobotu 12. 3. 2011 se v kulturním zařízení Citadela v Litvínově uskutečnil nápad ředitel Jaroslava Sochora uspořádat nultý ročník koncertu folkové a country hudby nazvaného Festiválek. Dramaturgií akce byl pověřen letitý příznivec tohoto žánru Jarda Popelka, kapelní k formace Pět oříšků pro Popelku, které připadla nevděčná zahajovací role celé akce. První tóny zazněly v 18:00, konec byl naplánován na 24:00.