FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Folkový oříšek se letos poprvé konal v brněnském Café Práh, jinak se jednalo už o 14. ročník. Festival přežil a Café Práh také přežilo. Nejdříve by se hodilo připomenout historii Folkového oříšku. Tento festival se poprvé konal v roce 1998 v Brně v Bezbariérovém divadle Barka a tam vydržel po třináct let, tedy až do loňského roku.

Co prosím? Že neznáte muzikanta Květoše Huťu? To vám je vousatý chlap s kloboukem na hlavě a s kytarou v ruce, který vymýšlel písničky snad od té chvíle, co začal mluvit. Taky se rozhodně nebojí práce, ani nepříznivých životních podmínek na severu Moravy. Zkrátka si po revoluci řekl, že nejkrásnějším místem pro něj a jeho rodinu je kraj v kotlině mezi Oderskými vrchy a Nízkým Jeseníkem, přestěhoval se tam a začal vyměřovat, řezat a stavět…

V sobotu, 22. října, v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, ve svatostánku chytrého humoru, se našlo v hledišti jistě mnoho příznivců tohoto českého génia, nicméně důvodem, proč se tu diváci sešli, byl koncert bluegrassové skupiny Reliéf. Chystala se tu pokřtít nové řadové cédéčko That´s Not For You. Dlouho očekávané, neboť od poslední řadovky Suburban Street uplynulo již osm let.

Promáčený den 20. října se v Doli klubu v Pardubicích uskutečnil koncert Balzamíny a Devítky. Ostatně tuto událost avizoval už můj krátký příspěvek v předchozích dnech. Přijela jsem jako vždy na poslední chvíli, a přestože bylo natřískáno a do sálu by se už nevešla ani myška, díky posluchačce Nadě, která nevynechá žádný F-klub, jsem si měla kam sednout, držela mi totiž místo. Touto cestou jí velmi děkuji a těším se na příští setkání! Událost to byla opravdu

Zavádět hudební klub, či chcete-li scénu vyžaduje dost odvahy. Ta nechybí bratrům Holubovým z Hukvald, kteří jeden takový zavádějí ve dvoutisícových Hukvaldech u Frýdku-Místku. Koncerty se konají v ijnformačním centru v rodném domě Leoše Janáčka v centru obce. V sobotu 8.10.2011 se zde konalo vystoupení dua Sova&Slamák a Žambochů. Sova&Slamák večer zahajovali. Dvojice těží hlavně na skvělém kytarovém doprovodu Milana Sovy, vtipných textech

Jakoby podzim chtěl divákům festivalů nahradit mizerné a ubrečené léto. Slunkem zalité Frýdlantské cimbuří zdvihající se nad pódiem Jizerské noty podtrhlo tradičně pohodový průběh výjimečného trampského festivalu. Výjimečnost má minimálně dvojí. Jednak si organizátoři v čele s Pavlem Déčkem Vinklátem nikdy nehráli na přísně uzavřený festival čistě trampské muziky, a přesto si trampského ducha Nota drží po celou svou třicetiletou existenci.

V sobotu 10. září v devět hodin ráno ještě téměř každý člověk spí. To ale není můj případ. Společně s Magdalenou a Štěpánem Štruplovými z hradecké vokální kapely X-tet, která festival "na vlastní triko" pořádá, postáváme ve dvoře hradecké Základní hudební školy, kde se už brzy začne odehrávat třetí ročník tradičního komorního festiválku, nazvaný Zpívání nad Nežárkou.

Přišel opět třetí čtvrtek v měsíci a v Doli klubu v Pardubicích se proto 15. září uskutečnil večer F-klubu. Abych řekla pravdu, tak při množství práce, kterou jsem byla v poslední době zahlcená, jsem si pamatovala jen datum a to, že vystoupí kapela Pouta. Ten zbytek se mi jaksi vykouřil z hlavy neznámo kam a horko těžko jsem si za nudných odpoledních v lékárenském pracovním procesu vzpomínala, kdo že je ta druhá kapela, která má v Pardubicích hrát.

Janouškovo Ústí nebo chcete-li Muzikanti na plovárně či nově Muzikanti v Cakli je festival již tradiční a přes všechno své pomístní stěhování i pevně usazený, jak v městě Ústí nad Orlicí, tak i na poli folkových festivalů. Přesto, anebo právě proto patří mezi komornější festivaly a nutno říci, že alespoň z pohledu diváka je to jeho předností i výsadou.

Byl jednou jeden Malofestival na Malostatku Blatiny v Šebáňovicích. Vymyslel si jej a v sobotu 6. srpna pořádal Matouš Horák, šebáňovický malostatkář. Jeho žena Martina prodávala U stánku na levnou krásu občerstvení, zakoupeného buřta jste si vlastnoručně opekli nad ohništěm, zapíjeli kozlíkem za nesponzorskou cenu 17 Kč nebo báječnou malinovkou. Vůkol štěbetali ptáčci, kokrhal kohout, zamečely kozy, s přibývajícím večerem se ozývali cvrčci,

Zcela do středu soutěžního klání se přes neúčast pražských Anyone vylosoval sólista Monty. Robustní písničkář otevřeného srdce dokázal nejenom v brzkém ránu vzbudit nekonečnou ódou na toi-toi osazenstvo tábořiště, ale jeho bodrost se výrazně projevila i v projevu na Open scéně. Jeho texty jsou často přímočaré až neomalené, ale nepostrádají chytrost i hravost.

„Kdyby mi teď bylo zase třicet čtyři a věděl jsem, co vím teď, určitě bych ten festival uspořádal, jen bych u toho neměl tak zpocený zadek! Prostě je lépe vědět, než se učit za chodu.“ říká Samson o své dvacetileté zkušenosti s pořádáním festivalu Muzika, který se stal pravidelnou událostí roku a patří k jedněm z nejžádanějších na folkové scéně.

Trochu jsem parafrázoval název festivalu Starý dobrý western (dále SDW) sd– starý už opravdu je, konal se 5. – 6. srpna už potřinácté., a slovo dobrý už není vystihující. Uprostřed zuřící krize sponzorů festival opět o něco více rozkvetl a zesílil. Udržel si dvě scény a diváků bylo i v pátek tolik, že jsem nevěřil svým očím. A už podruhé za sebou uprostřed kolem dokola zuřících dešťů a bouří vyšlo počasí a s výjimkou asi pěti

Třetí srpnový den byl pokračováním návratu k ideálnímu obrazu letní Telče. Sluníčko střídalo sluníčko a nezbylo než vybírat, kam jít a čím se, podobně jako doktor z filmu Vesničko má středisková, kochat. Odpoledne na Kocouří scéně sloužilo ke „kochání se“ kapelami, zařaditelnými pod nadnesený pojem „nízkorozpočtové“, protože to jsou kapely z poměrně blízkého okolí,

První srpnový den nenápadně hlásal, že se patrně předčasný podzim vrátí tak trochu k létu. Minimálně ustal déšť a postupně se oteplovalo. Každopádně v okolních lesích začaly růst houby, takže kdo chtěl, mohl zkusit štěstí. Cukrárna v hotelu Celerin útočila na zákazníky výběrem sladkostí, až oči přecházely a dalo se konečně sedět i venku. Letošní Kocouří scéna je ve znamení změn programu. Ohlášená skupina Marien byla bez bližšího zdůvodnění pořadatele

29. července 2011 byl zahájen 29. ročník festivalu Prázdniny v Telči. Co je letos v Telči krom festivalu nového? Automobilisty odradí při příjezdu do města upozornění, že v důsledku prací na vozovkách je město prakticky neprůjezdné. Samozřejmě to není pravda a znalci místních poměrů si poradí. V malém hotelu Telč je otevřena nová Filmová kavárna.

Pohled na oblohu vypadal téměř celou neděli docela beznadějně. To se projevilo i v umístění diváků na scéně Terasa. Většinou se tísnili pod velkými slunečníky po stranách. Nikomu se moc nechtělo vyjít ven do deště. Nedělní odpolední program však sliboval kapely, při jejichž poslechu je těžké jen nehybně stát. Proto se v průběhu odpoledne masa diváků nenápadně stahovala směrem k pódiu, až při posledních kapelách byla plocha před pódiem zcela zaplněna.

Dramaturgie letošních večerních koncertů na amfiteátru se mi zdála poněkud nevyrovnaná. První dva večery nabízely pestrou směs různých žánrů a také interprety, kteří přijeli na Zahradu poprvé. Vlastně některá vystoupení ani neměla s folkem moc společného, ale právě díky nim byl program svěží. A poslední večer jakoby měl být monotematický.

Ve dnech 24. – 26. června se konal jubilejní 45. ročník festivalu Porta v Řevnicích. České národní finále tu štáb Porty připravil už počtvrté, protože se tu festival dobře zabydlel. Návštěvníci opět zaplnili Lesní divadlo, zejména pak v sobotu, kdy se prý musely operativně přidávat lavice, aby se uspokojil zájem příchozích. Ale já si na Portu odskočila jako v minulých letech v pátek a v neděli, strávila jsem tam tedy jen pár hodin.

Stejně jako u skupin, letošní finalisté soutěžící o Krtka v kategorii písničkářů a dvojic postupovali pouze na základě výběru z nahrávek. Na úroveň to nemělo vliv. Další novinkou, tentokrát příjemnější, je jistě rozšíření počtu kandidátů na zisk hmyzožravce z loňských šesti na osm. Tedy v každém soutěžním bloku soutěžili čtyři. Poněkud jsem nepochopil dramaturgii.