FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Nevím, kdy to přesně bylo, když se mě kamarád František Vlček zeptal, zda znám básníka Jiřího Weinbergera. Kamarádům se nemá lhát, tak jsem popravdě řekl, že nikoliv. Nicméně jsem zatoužil jej poznat a trvalo delší dobu, než se mé přání splnilo. Patnáctého ledna jsem se v kavárně Cafeidoskop v Praze s Jiřím Weinbergerem setkal poprvé. Jiří Weinberger vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze, a když nepíše básně

Olomouc až doposud nebyla příliš příznivým městem pro folkové publikum. Čas od času sice přijelo nějaké známé hudební uskupení či písničkář, s mladými kapelami bylo možné setkat se při živých přenosech z Českého rozhlasu, ale chyběly pravidelné klubové koncerty. Nyní je ale vše jinak a folkaři mají důvod k zajásání. Nedávno se totiž do Olomouce přestěhovali Kofe a Vlna z bývalé kapely I.C.Q. a s nimi i frýdecko-místecký hudební pořad Čajfolk.

Ještě stále užíváme staré přísloví „lepší drzé čelo než poplužní dvůr“. Pojem poplužní se užíval pro polní míru, ale také pro pojem půda. Poplužní dvůr nebyl v podstatě nic jiného než najatá budova (statek) s půdou. Poplužní dvory zanikly se zrušením roboty, ale přísloví říkající, že drzost je někdy víc než majetek, platí dál. Světem chodí řada osob s drzými čely, které nahrazují talent, ale plní kapsy.

Jsou setkání, která už měla dávno být. Bohužel k nim nedošlo, protože přes hranice byla nakreslena ostnatá čára a žilo se v rybníčku, po němž se řadě lidí nostalgicky stýská. Ta čára působila jako zavřené dveře směrem ven i dovnitř. Jen občas k nám dorazilo trochu světla a jen na okamžik. V roce 1978 k nám dorazil Johny Cash. Bohužel jeden lístek, který jsem mohl získat, jsem tehdy přenechal jedné, kterou jsem již řadu let nepotkal.

Kulturní středisko Gong ve Vysočanech změnilo podobu. Klasický socialistický „kulturák“ se změnil v útulný Klub Kocour v pozadí s barem a v divadelní sál s číslovanými pohodlnými sedadly. Na dobu minulou, se stolky a židlemi, kde se sedělo podle toho, kdo stál první ve dveřích při otevření, lze jen vzpomínat. Tento týden jsem tento stánek kultury v Praze 9 navštívil dvakrát. Poprvé to bylo na setkání spojeném

Salesiánské divadlo patřilo 10. listopadu 2012 tradičně setkání členů Jonáš klubu. Tradičním byl i moderátor Milan Zeibert, učitel z Třebíče, který to měl, podle mého názoru, ze všech osob stojících ten den na jevišti do Prahy nejdál. Moderátor na začátku řekl, že podzimní setkání nezahájí, jak to téměř vždy bývá, mladá kapela či mladý sólista, ale kapela o něco starší. Tradici ten den porušila kapela George & Beatovens se zpěvákem Karlem Kahovcem.

Byl jsem pořádně překvapený, když mi Pavel Pokorný před dvěma měsíci napsal, že bychom se mu líbili na festivalu, který v sobotu 3.11.2012 napíše svoji poslední kapitolu. Po konzultaci tehdy ještě pouze s Nelou jsem naši účast potvrdil se smíšenými pocity. Především mě zarazil ten poslední ročník. Vím, festivaly vznikají i zanikají. Ale s tím zánikem odchází pokaždé kousek folkového nebe a stejně tak i života těch, kdo nám to „nebíčko“ připravují.

Divadlo ABC pořádá cyklus pořadů o hudebních legendách, bez ohledu na jednotnost žánrů. Tak se vedle sebe, samozřejmě nikoli ve stejný večer, na jevišti objeví Pavlína Jíšová, Pavel Bobek nebo duo Eva a Vašek. V neděli 21. října 2012 patřilo jeviště pražské kapele Klíč. Na rozdíl od jiných „žijících“ legend, Klíč ukončil před deseti lety svou činnost. Jenže letos je tomu 30 let, co se z původní „standardní“ folkové kapely Petrklíč stala kapela Klíč s velmi

Velkou zem na východě, která s námi do rozdělení státu sousedila, zná dobře málokdo z nás. Moje generace se učila povinně ruštině a trvalo dlouho, než jsem si tento jazyk „pokroku a míru“ zamiloval a pochopil, jak je krásný. Součástí té velké země byla i Ukrajina, jejíž nepatrná část byla dvě desítky let součástí naší země a dala vzniknout povýšení života jednoho bandity na nádhernou knihu Ivana Olbrachta. Ukrajina má bohaté dějiny, má vlastní krásný jazyk,

Možná si ještě někdo vzpomíná, že na konci letošního července probíhal v Náměšti nad Oslavou hudební festival Folkové prázdniny, o kterém se zde objevily tři články doplněné mými fotografiemi z prvních šesti dní. Dovolil jsem si je očíslovat jako první, druhá a třetí čtvrtina, ale ta závěrečná čtvrtá čtvrtina, popisující průběh posledních dvou dní, se tu už neobjevila.

Janouškovo Ústí, Muzikanti na plovárně, Muzikanti v Cakli – mnoho názvů měl a má festival konající se tradičně v Ústí nad Orlicí, avšak jméno nejméně, sedm a dvacetiletá tradice již o kvalitách tohoto podniku něco vypovídá. Posledních několik let, kdy se ještě koná ve sportovním areálu Cakle, je velmi vstřícný vůči dětem, které se mohou vyřádit na rozličných atrakcích a dávají tak možnost rodičům alespoň občasně si koncert nerušeně užít.

„Hospodine, pomiluj ny“ – hned první zahraná skladba, naše nejstarší duchovní píseň, dávala najevo, jakou cestou se bude ubírat výjimečný koncert skupiny C&K Vocal uskutečněný v poutním kostele Navštívení Panny Marie ve Skokách, dnes už vlastně neexistující obci spojené se světem jen dlouhou mírně se klikatící polní cestou. Místo odsouzené k zániku se slavnou a zajímavou historií.

Den s Jiřím Pavlicou, který letos připadl na středu 25. července, přiláká vždy na Folkové prázdniny vysoký počet návštěvníků ze všech koutů naší země. Ke smůle mnohých z nich se pro nepříznivou předpověď počasí přesunula scéna ze zámeckého parku do zámecké jízdárny, jejíž kapacita je omezená podle mého odhadu na nějakých 600 až 700 diváků a pořadatelé tedy musí předem ohlídat počet prodaných vstupenek.

Po předchozích dvou dnech pestrých na hudební i divadelní zážitky následovalo v Náměšti nad Oslavou ještě dalších šest dní, bohatých mimo jiné i na vzpomínky letošního léta. Však už od samotného pondělního rána nabízel program Folkových prázdnin nejrůznější dílny zaměřené například na ruční práce a vedle toho byly zájemcům otevřené i workshopy orientálního tance, umění hry na bicí a perkuse, fotodílna a jiné.

Je to neuvěřitelné, ale festivalu Prázdniny v Telči je třicet let. Rok 1982 zcela jistě nebyl rokem přejícím svobodě v umění. O to více je třeba ocenit každý pokus dát dohromady lidi se stejným názorem, hledající spřízněné duše a prostřednictvím hudby si navzájem předávat pocity a názory, byť jen letmým gestem nebo úsměvem. Před třiceti roky se o to pokusil devětadvacetiletý mladý muž Milan Kolář, zvaný Medvěd,

Když se řeknou Folkové prázdniny, vybaví se mi zámecký park v Náměšti nad Oslavou, který vždy v posledním červencovém týdnu vítá festivalové návštěvníky nejen na hudbu ze všech koutů světa. Jinak tomu nebylo ani letos, kdy se od 21. do 28. července uskutečnil již 27. ročník tohoto multižánrového festivalu, tentokrát s bariérovým přídomkem.

Ještě dlouho v čím dál teplejších jarních dnech nebylo jasné, jestli Folková růže nerozšíří smutné a v poslední době rychle rostoucí řady uhynulých festivalů. Dokonce se to – podle souvislostí např. s festivalem Zahrada nebo časopisem FOLK – zdálo pravděpodobné.Podle zdrojů blízkých epicentru byly všelijaké nápady, jak pokračovat a jaké – třebas dosti bizarní akce – by mohli nést v letošním roce název Folková růže.

Prázdniny začaly už po jedenadvacáté multižánrovým festivalem Okolo Třeboně. Od pátku 29. června po celý víkend se v kulisách historického lázeňského městečka opět rozezněla hudba a nechyběla řada doprovodných akcí včetně výstav, divadelních představení, autorského čtení a zábavných her pro děti i dospělé. Léto udeřilo plnou silou, teploty se vyšplhaly přes třicítku, přesto se v Třeboni už slavily Vánoce.

V srpnu 2006 byla otevřena kavárna Caféidoskop v Praze. Jedním z prvních pořadů, které jsem tam v uvedeném roce viděl, bylo pásmo Milana Dvořáka a Věry Slunéčkové Vyhnanec z Arbatu, v němž zněly písně, verše i próza Bulata Okudžavy. Loňského roku při procházce Českomoravskou vysočinou mi Milan Dvořák řekl, že Okudžava by si zasloužil ještě jeden pořad a to nejen proto, že Vysockému a Galičovi byly věnovány pořady dva. Výsledkem společné

Mediální informace chrlí jednu aféru za druhou, většina národa skáče, protože má rada fotbal a ti, kteří sedí, nejsou vlastenci a na stránkách Folktimu se debatuje o tom, zda Tomáš Klus je či není folkař. Stranou těchto událostí stojí v osadě Veleň, kousek od Prahy, malý domek se zahradou a v něm bydlí manželé Laďka a Jarda Budilovi.